Dominik Feri splnil všechny formální podmínky pro podmíněné propuštění. Přesto soud řekl ne. Důvod? Nepřijal verzi skutku a neprojevil „správnou“ lítost. Otevírá se tím nebezpečná otázka: má odsouzený právo cítit se nevinen i po rozsudku, nebo se z podmíněného propuštění stává morální zkouška loajality?
Dominik Feri nemá doživotní trest, ale tříletý. Otázka proto zní: co se zásadního změní za tři roky, pokud by musel vykonat celý trest bez možnosti podmíněného propuštění? Zmizí strach poškozených automaticky s kalendářem, nebo se jen odsouvá okamžik, kdy bude muset společnost stejně čelit jeho návratu na svobodu? Pokud je riziko vnímáno jako trvalé, pak žádná délka trestu nepovede k pocitu bezpečí – a pak už nejde o trest, ale o faktické doživotní vyloučení.
Když sebereflexe znamená přiznání viny: případ Dominika Feriho a nebezpečný precedens
Když sebereflexe znamená přiznání viny: případ Dominika Feriho a nebezpečný precedens
Rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích, který odmítl podmíněně propustit Dominika Feriho po odpykání poloviny trestu, otevírá zásadní otázku: co dnes české soudy vlastně považují za „polepšení“ odsouzeného – a zda se tento pojem nezačíná nebezpečně blížit požadavku na doznání a veřejné pokání.
Dominik Feri byl pravomocně odsouzen za závažné trestné činy sexuálního charakteru. O tom není sporu. Stejně tak není sporu o tom, že má právo žádat o podmíněné propuštění, pokud splní zákonné podmínky. Ty zákon definuje poměrně jasně: řádné chování ve výkonu trestu, pracovní zařazení, kázeň, perspektiva vedení řádného života na svobodě.
A právě zde se dostáváme k jádru problému.
Vzorové chování, které nestačí
Feri měl během výkonu trestu pouze kázeňské pochvaly, pracoval jako knihovník a soud sám potvrdil, že z formálního hlediska podmínky splnil. Přesto byl odmítnut. Důvodem podle soudu nebylo to, že by porušoval pravidla nebo se choval rizikově, ale že „neprokázal polepšení“, protože neprojevil dostatečnou sebereflexi.
Co tím soud konkrétně myslel, však z rozhodnutí nevyplývá jasně.
Soudce sice uvedl, že sebereflexe není totéž co doznání, zároveň ale Ferimu vytkl, že:
- nezměnil svůj postoj k trestné věci,
- nadále tvrdí, že skutky proběhly jinak,
- neomluvil se obětem,
- aktivně se nezajímal o jejich potřeby.
V praxi to však vyznívá tak, že odsouzený, který i po rozsudku trvá na své nevině, nemůže nikdy splnit podmínku „polepšení“, a to bez ohledu na své chování ve vězení.
Právo cítit se nevinen nekončí rozsudkem
Tady se dostáváme k zásadnímu právnímu i etickému problému.
České právo – stejně jako evropské – nikde nestanoví povinnost odsouzeného přijmout skutkový závěr soudu jako svou vnitřní pravdu. Odsouzený má právo:
- nesouhlasit s rozsudkem,
- cítit se nevinen,
- využívat mimořádné opravné prostředky,
- a to i po výkonu trestu.
Pokud soud fakticky říká: „dokud nepřijmete naši verzi skutku a veřejně neprojevíte lítost, nejste polepšený“, pak se podmíněné propuštění mění z právního institutu v morální zkoušku loajality.
To je nebezpečný precedens.
Strach obětí jako univerzální argument
Dalším argumentem, který zazněl, je strach obětí z dalšího ubližování, zejména prostřednictvím sociálních sítí. Tento strach je lidsky pochopitelný a legitimní. Otázkou ale je, zda může být sám o sobě důvodem k automatickému odmítnutí podmíněného propuštění, aniž by existovaly konkrétní indicie, že odsouzený plánuje kontakt nebo porušení zákona.
Pokud by samotný subjektivní strach poškozených měl rozhodovat, pak by žádný pachatel závažnější trestné činnosti nikdy nemohl být propuštěn, bez ohledu na chování, terapii či časový odstup.
Rovnost odsouzených – nebo výjimka pro „známého“
Nelze se ubránit dojmu, že v tomto případě není Dominik Feri posuzován jako „běžný vězeň“, ale jako symbol. Jako někdo, od koho se očekává víc než od ostatních: víc pokory, víc veřejného kajícníka, víc demonstrativní lítosti.
Jenže trestní právo by nemělo fungovat symbolicky. Mělo by fungovat rovně.
Buď platí, že:
- vzorné chování,
- pracovní zařazení,
- absence kázeňských přestupků jsou relevantními znaky polepšení,
anebo neplatí – ale pak by to mělo platit pro všechny odsouzené stejně, bez ohledu na jméno, mediální obraz či politickou minulost.
Tento případ není obhajobou Dominika Feriho jako osoby ani zlehčováním utrpení obětí. Je to kritika posunu v uvažování soudů, kdy se podmíněné propuštění začíná podmiňovat vnitřním souhlasem s rozsudkem a veřejným přiznáním viny.
Pokud má mít trestní právo zachovanou právní jistotu, pak musí platit jednoduché pravidlo:
odsouzený má právo být posuzován podle svého chování, nikoli podle toho, co si myslí.
odsouzený má právo být posuzován podle svého chování, nikoli podle toho, co si myslí.
Jinak se podmíněné propuštění nestává právním institutem, ale nástrojem nátlaku na „správný názor“.
Prohřešky, které si zaslouží článek, můžete hlásit na anticorruptionhotline.com nebo na protikorupcnilinka.cz.
