Evropská unie se mění rychleji, než se o tom vede poctivá veřejná debata. V médiích přibývá textů o „úsporách“ a „výhodách“ společných řešení, zatímco realita rozhodování zůstává: nekonečné schůzky, kompromisy, veto a pomalá reakce na krize. Šéf švýcarské poradenské společnosti Le Veneur Sàrl Robert A. Le Veneur tvrdí, že EU potřebuje federální vládu – protože svět je napjatější a evropská akceschopnost zoufale nestačí.
Představte si, že jednou v sobotu ráno někdo zaútočí na Českou republiku. Nemusí jít o tanky, ani o cla. Stačí útok kybernetický – přesně ten typ zásahu, u něhož se důvody hledají marně. Útočníci často nepotřebují racionální motiv. Někdy jim stačí pocit moci, chuť zapsat se do dějin, nebo prostá demonstrace: „Můžeme si to dovolit.“
Útok zasáhne elektrickou síť v Česku, Rakousku a Dánsku. Způsobí rychlé vypínání a zapínání generátorů – takové, které vede k jejich poškození, roztržení nebo explozi. Že to není sci-fi, ukazuje i historická zkušenost: už v roce 2007 proběhl test možností podobného scénáře pod názvem Aurora Test.
Jenže generátory nejsou rohlíky. Vyrábějí se na míru a jejich dodání může trvat 6 až 18 měsíců. Výsledek? Dva dny úplné tmy. A během 48 hodin kolaps infrastruktury: voda přestane téct, zásobování se rozpadne, komunikace se zadrhne. Po následující dlouhé měsíce by elektřina fungovala jen několik hodin denně – na příděl, v režimu nouze.
A šetření by odhalilo klasiku moderní doby: útok byl umožněn softwarem, který do systému dodávala německá firma, přístup byl maskován přes francouzskou VPN a servery byly rozprostřené po celé EU. Nehledejte „jednoho viníka“, hledejte řetězec. Přesně tak, jako když se útočníci v roce 2020 přes SolarWinds dostali i do amerických vládních institucí.
Nekonečná jednání místo reakce
Zatímco se sítě hroutí, evropští lídři jsou rozeseti po světě. Někteří řeší domácí skandály, jiní volby, další koaliční krize. A v tu chvíli se rozjede evropský rituál: tajemníci začnou plánovat společnou schůzku.
Evropská rada – setkání hlav států a vlád – drží v EU největší politickou moc. Jenže v krizi je její síla paradoxně slabinou. První zásadní schůzka by proběhla ve čtvrtek. Do té doby by se vedly spory, kdo za to může, kdo to způsobil, a hlavně: kdo za to ponese politickou odpovědnost.
Tři lídři by se hádali, zda je problém v německém dodavateli softwaru, francouzské VPN, nebo v „nějaké firmě“, která má servery rozeseté po Evropě. Dva by žádali „řádné prošetření a žádné ukvapené závěry“. Jeden by uplatnil veto, protože „je to celé nějaké divné“. A zatím by rodiče nemohli ohřát kojencům mléko, nemocnice by jely na nouzové zdroje a lidé by jezdili pro benzín přes hranice.
Pracovní skupina by se ale ustanovila. To umíme.
Už ve starověku věděli, že potřebujete lídra
Tady se dostáváme k jádru argumentu, který zaznívá čím dál hlasitěji: velké kolektivy jsou v krizi pomalé. Evropská unie je politicky unikátní projekt – ale právě tím naráží na limity vlastní konstrukce.
Antické státy už dávno pochopily, že systém musí mít jasné role: vykonavatele moci, kontrolu moci a pravidla. Moderní výzkumy dodávají, že pro prosperitu je nutné, aby moc byla rozdělena – ale zároveň aby klíčové orgány byly akceschopné.
Jenže Evropská rada je opak akceschopnosti. Čím víc lidí tahá za jeden provaz, tím menší je výkon každého z nich. Ringelmannův efekt to popsal dávno: jeden člověk dá 100 % úsilí, tři průměrně 85 %, osm už kolem poloviny. U sedmadvaceti hlav států a vlád by číslo bylo absurdní – i kdyby šlo jen o pozornost, ne o fyzický výkon.
A pak je tu čistá matematika vztahů: u dvou lidí řešíte jeden vztah. U deseti už 45. U 27 to dělá 351 unikátních vztahů. To je živná půda pro frakce, skryté agendy, osobní spory a taktické veto. Výsledkem není „jednota v rozmanitosti“, ale často rozmanitost bez jednoty.
Federální vláda jako logický krok – a zároveň tichá revoluce
Právě tady se rodí myšlenka federální vlády EU. Ne jako ideologický sen, ale jako krizová nutnost: pokud má Unie reagovat v řádu minut, nemůže čekat, až si 27 lídrů sladí kalendáře a dohodnou se, že vůbec budou jednat.
Jenže v tom je zároveň „tichá transformace“, které si mnoho lidí všímá až ve chvíli, kdy se o ní začne psát jako o hotové věci. Nejprve vycházejí články o výhodách: společné nákupy, úspory, efektivita, jeden postup místo 27 postupů. A je to pravda — například místo 27 tendrů na tanky či stíhačky by bylo jedno výběrové řízení. V USA jim to funguje. V mnoha firmách také.
Jenže každá úspora v řízení znamená přesun pravomocí. A každý přesun pravomocí znamená, že národní stát začne připomínat region. Ne nutně na papíře v první fázi. Ale v praxi.
A proto se nabízí otázka: je to ještě „spolupráce států“, nebo už budování federace? Nebo konfederace, která se federací teprve stává?
Problém moci: kdo uhlídá hlídače?
Federální vláda by mohla být rychlá. Ale rychlá vláda je také mocná vláda. A moc má jednu nepříjemnou vlastnost: korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně.
Římané se ptali „Quis custodiet ipsos custodes?“ — kdo dohlédne na hlídače? A přesně to je slabina každé centralizace: můžete zrychlit rozhodování, ale zároveň vytvořit centrum, které bude lákadlem pro špatné lidi, neschopné lidi, nebo pro systémové zneužití.
V minulosti se opakovaně ukázalo, že vládcům se někdy podaří ovládnout parlament i soudy. A pak už nestačí „volby“. Volby fungují v době klidu. V krizi obvykle rozhoduje ten, kdo drží páky — a kdo umí rychle jednat.
Proto vzniká návrh doplnit federální vládu silným kontrolním orgánem. Jakousi radou „eforů“ — po vzoru antické Sparty — která by měla reálnou moc dohlížet na evropského lídra, a v krajním případě ho i odvolat.
To zní radikálně. Jenže radikální je i doba.
Evropská realita: ticho, PR a posun „po centimetrech“
Když se na Evropu podíváte bez iluzí, uvidíte opakující se vzorec: místo přímé politické debaty se často pracuje s náladou. Nejdřív „analýzy“ a „komentáře“, potom „doporučení“, pak „pilotní projekty“, nakonec „nezbytná reforma“. A veřejnost? Ta se přidá, až když je změna v praxi hotová a vrátit ji nejde.
A přesně proto roste nedůvěra. Lidé nemají problém s efektivitou. Mají problém s tím, že se zásadní změny státnosti prodávají jako účetní úspory.
Pokud EU opravdu směřuje k federaci či konfederaci, nemá to probíhat potichu, přes titulky o výhodách a úsporách. Má to být přiznané politické téma: co získáme, co ztratíme, kdo bude rozhodovat, a jak bude moc kontrolována.
Protože až jednou přijde krize — kybernetická, energetická, bezpečnostní — bude už pozdě vést debatu o tom, jestli nám vyhovuje systém, který reaguje až „ve čtvrtek“.
A jestli se z členských států opravdu stanou regiony, pak není největší problém samotná změna. Největší problém je, že se to stane bez toho, aby se o tom rozhodlo otevřeně.
Prohřešky, které si zaslouží článek, můžete hlásit na anticorruptionhotline.com nebo na protikorupcnilinka.cz.
