Švédsko se prezentuje jako země humanitní justice a špičkové péče. Příběhy z vazeb a věznic však připomínají spíš horor: bolest bez pomoci, chybějící záznamy a systém, který popírá sám sebe.
Švédsko je v Evropě často líčeno jako vzor právního státu, lidskosti, moderního vězeňství a zdravotní péče na vysoké úrovni. Jenže za touto pečlivě budovanou pověstí se podle svědectví zadržených a kritiků systému objevuje zcela jiný obraz. Obraz vazebních věznic a zařízení Kriminalvården, kde jsou chodby, dveře, pohyb osob i bezpečnostní režimy pod neustálou kontrolou — ale ve chvíli, kdy má být doloženo pochybení systému, záznamy náhle neexistují, dokumentace je neúplná a odpovědnost se ztrácí v úředním mlčení.
To je na celém příběhu nejznepokojivější. Švédské věznice a vazební zařízení nejsou opuštěné sklepy bez dozoru. Nejde o místa bez personálu, bez režimu a bez technických možností kontroly. Naopak. Jde o instituce s kamerami, zaměstnanci, interními pravidly, bezpečnostními protokoly a evidencí. Právě proto působí mimořádně nevěrohodně, když v závažných případech najednou chybí přesné záznamy o tom, co se skutečně odehrálo.
Pokud je člověk ve vazbě zraněný, opakovaně žádá o lékaře, nemůže spát bolestí, nemůže vstát z postele nebo upozorňuje na zhoršující se stav, nemělo by být možné, aby se jeho zoufalé prosby jednoduše ztratily. Nemělo by být možné, aby systém zpětně tvrdil, že se informace „nedostala“ ke správné osobě. A už vůbec by nemělo být možné, aby se po vážném incidentu vše uzavřelo tvrzením, že interní dokumentace žádné zásadní pochybení nepotvrdila.
Právě v tom spočívá podezření na systémové bezpráví. Nejde jen o to, že někdo pochybil. Jde o to, že systém je podle těchto svědectví nastaven tak, aby pochybení nebylo možné účinně prokázat. Když záznam chybí, problém jako by neexistoval. Když kamera údajně nic nedokládá nebo není dostupná, oběť zůstává sama. Když denní poznámky neobsahují zásadní události, instituce se může tvářit, že se nic nestalo. A když se vše vyšetřuje uvnitř systému, který je sám kritizován, výsledek budí oprávněnou nedůvěru.
Švédské vězeňství se rádo opírá o obraz civilizovaného a humánního zacházení. Jenže realita popisovaná zadrženými připomíná spíše institucionální horor. Člověk je zavřený v prostředí, kde nemá svobodný pohyb, nemá vlastní svědky, nemá přímý přístup k lékaři, nemá kontrolu nad dokumentací a často ani nad vlastní korespondencí. Je plně odkázán na systém, proti kterému se následně musí bránit. To je extrémně nebezpečná mocenská nerovnováha.
V takovém prostředí mohou vznikat různé formy nátlaku, ponižování a psychického týrání. Zadržený člověk může být vystaven tlaku, aby spolupracoval, přiznal se, mlčel nebo přestal klást odpor. Pokud si stěžuje, může narazit na zeď. Pokud žádá o pomoc, může být ignorován. Pokud upozorňuje na bolest, může být označen za někoho, kdo přehání nebo simuluje. A pokud dojde k tragédii, systém ji může zpětně vysvětlit jako nedorozumění, nedostatek informací nebo administrativní selhání.
Jenže administrativní selhání v uzavřeném vězeňském systému není drobnost. Může rozhodovat o zdraví, důstojnosti i životě člověka. Pokud zadržený nedostane včas lékařskou péči, nejde o papírovou chybu. Pokud se nezapíše jeho žádost o pomoc, nejde o formální nedostatek. Pokud chybí záznamy z prostředí, které má být pod dohledem kamer a zaměstnanců, nejde o náhodu, kterou lze snadno omluvit.
Nejnebezpečnější je právě kombinace úplné kontroly nad člověkem a současné absence důkazů ve chvíli, kdy se má kontrolovat samotný stát. Stát člověka zavře, odebere mu svobodu, izoluje ho od okolního světa a pak tvrdí, že nelze přesně doložit, co se uvnitř stalo. Takový model nepřipomíná právní stát. Připomíná systém, který si vytváří vlastní realitu.
Zadržení lidé nejsou bezprávné objekty státu. Vazba nemá být trestem. Člověk ve vazbě je stále člověk — často dokonce člověk, u něhož stále platí presumpce neviny. Jestliže jej stát zbaví svobody, přebírá za něj přímou odpovědnost: za jeho zdraví, bezpečí, důstojnost, komunikaci s okolím i možnost účinně se bránit.
Švédský systém však podle těchto případů vytváří prostředí, kde se zadržený může stát neviditelným. Ne proto, že by nebyly kamery. Ne proto, že by nebyli zaměstnanci. Ne proto, že by nebyla pravidla. Ale proto, že důkazy, které by mohly systém usvědčit, se údajně neobjeví, nezapíší, nezachovají nebo nejsou dostupné.
To je mnohem horší než běžné selhání. To je podezření na kulturu tutlání.
A pokud se ve věznicích a vazbách skutečně vytváří prostředí, kde bolest zůstává nezapsaná, korespondence mizí, zdravotní žádosti se „nedostanou“ ke zdravotníkům a kamerové či písemné důkazy nejsou k dispozici, pak nejde o humanitní model, kterým by se Evropa měla inspirovat. Jde o varování.
Protože systém, který má všechno pod kontrolou, ale nikdy nedokáže doložit vlastní vinu, není transparentní systém. Je to uzavřený mechanismus moci. A v takovém mechanismu může člověk nejen trpět. Může být zlomen. Může být umlčen. A při zanedbání péče může i zemřít — zatímco instituce následně oznámí, že podle jejích vlastních záznamů se žádné vážné pochybení nestalo.
Prohřešky, které si zaslouží článek, můžete hlásit na anticorruptionhotline.com nebo na protikorupcnilinka.cz.
