Tucker Carlson se v americké debatě neposouvá jen do role komentátora konzervativní politiky. Stále víc vystupuje jako člověk, který se snaží dát trumpismu podobu pro období po Donaldu Trumpovi. Jeho nově formulovaný desetibodový program stojí na líbivých pojmech, ale pod nimi nabízí tvrdou kritiku finančních elit, globalizace, úbytku výroby i státu, který podle této logiky přestal sloužit běžným Američanům.
Na první pohled jde o soubor obecně přijatelných cílů. Amerika má být spravedlivá, suverénní, produktivní, zdravá nebo jednotná. Politický význam ale leží v tom, jak Carlson tyto pojmy vyplňuje. Pod spravedlností otevírá téma beztrestnosti elit, pod suverenitou mluví o zahraničních lobbistických vlivech, korporacích a zadlužení. Produktivitu spojuje s útokem na ekonomiku, která podle něj vydělává více přesuny peněz než výrobou skutečných věcí.
Právě zde je patrný ekonomický posun, který může být pro část republikánských voličů přitažlivější než starší pravicová doktrína. Carlson nenabízí návrat k reaganovské víře, že trh téměř vždy funguje správně, že finanční úspěch je potvrzením zásluh a že globalizace automaticky posiluje prosperitu. Obrací se k voličům, kteří vidí zavřené továrny, drahé bydlení, slabší veřejné služby a rostoucí pocit, že zisky finančního sektoru se odtrhly od stavu reálné ekonomiky.
V tomto směru přebírá otázky, které bývaly spojovány spíše s levicí. Ptá se, proč finance vydělávají více než práce, proč stát zachraňuje banky, ale ne rodiny, a proč zbrojní a korporátní zájmy získávají větší vliv než zaměstnanci nebo místní komunity. Nevede ho to ale k obhajobě rovnostářského programu. Místo toho nabízí spojení národní solidarity, sociální ochrany a přísnějšího vymezení toho, kdo má být příjemcem této ochrany.
Právě tím se pokouší oddělit trumpismus od samotného Trumpa. Zachovává nacionalismus, odpor k migraci, nedůvěru k institucím i kritiku establishmentu, ale snaží se tomu dát souvislejší ideologický rámec. Trump podle této logiky vytvořil vzpouru jako politické gesto, zatímco Carlson jí chce dodat srozumitelnější obsah, který lze přenést i na další republikánské kandidáty.
Jeho význam proto nespočívá hlavně v tom, zda by skutečně usiloval o prezidentský úřad nebo zakládal novou stranu. V americkém volebním systému mají třetí strany jen omezený prostor. Důležitější je, že může ovlivnit podobu republikánské agendy, pokud kolem sebe soustředí dost silný proud voličů. Podobně jako Trump kdysi nevytvořil novou stranu, ale proměnil starou zevnitř, může i Carlson ovlivnit, co bude trumpismus znamenat bez svého původního vůdce.
Kritika financí, výroby i pracovního trhu
Silnou částí jeho programu je útok na model ekonomiky založený na spekulaci, přesunech kapitálu a oslabování domácí výroby. To je argument, který může oslovit regiony zasažené deindustrializací a zaměstnance, pro něž se sliby o výhodách globalizace nenaplnily. Carlsonův výklad říká, že problémem není nevyhnutelný chod trhu, ale rozhodnutí elit, které ze systému profitovaly, zatímco náklady nesli běžní pracovníci.
Podobně pracuje i s migrací. Její omezení nevysvětluje jen kulturně nebo bezpečnostně, ale také přes pracovní trh a nejistotu spojenou s automatizací a umělou inteligencí. V tomto podání má menší přísun pracovní síly chránit americké zaměstnance v době, kdy technologie mohou zrušit miliony míst. Ekonomický argument tak dostává podobu sociální obrany domácích pracovníků, i když z něj zároveň mizí širší debata o odpovědnosti firem a vlastníků kapitálu za přesuny výroby či automatizační investice.
Podobný mechanismus je vidět i u tématu rodin a životních nákladů. Carlson se dotýká reálných problémů, jako jsou nejisté příjmy, drahé bydlení nebo horší dostupnost péče. Místo hlubší debaty o financování veřejných služeb, podpoře rodičů nebo dostupném bydlení ale dává přednost kulturnímu výkladu, v němž klíčovou roli hrají elity odtržené od běžného života. Z ekonomického hlediska tím převádí strukturální problémy na otázku morálního selhání vládnoucí vrstvy.
Také kritika farmaceutického a potravinářského průmyslu zapadá do širšího obrazu země, kde se podle něj obchodní zájmy stavějí nad zdraví obyvatel. I zde jde o téma, které má ekonomický základ, protože se týká síly velkých odvětví, nákladů zdravotního systému a důvěry v regulaci trhu. Carlson jej ale znovu zasazuje do příběhu o systému, který občany spíše spravuje a utišuje, než aby pracoval v jejich prospěch.
Pro republikány může být důležitější než vlastní kandidatura
Carlsonova síla spočívá v tom, že jednotlivé problémy spojuje do jednoho příběhu. Mizející výroba, drahé živobytí, slabší veřejný prostor, nedůvěra k institucím, únava z válek i podezření vůči finančním a korporátním zájmům se v jeho podání stávají důsledkem zrady elit. Pro voliče je takové vysvětlení jednodušší a srozumitelnější než technokratický jazyk o složitých procesech, dlouhých cyklech a nejednoznačných příčinách.
Z hlediska politické ekonomie je to pro republikánskou stranu podstatná změna. Carlson nabízí pravici kritiku kapitalismu bez socialismu, sociální ochranu bez univerzalismu a izolacionismus opřený o domácí zájmy. Tím může oslovit část voličů, která už nevěří tradičním slibům o automatických přínosech deregulace, levnějšího kapitálu nebo zahraničních intervencí, ale zároveň nehledá odpověď na levici.
Pro podniky, investory i politické stratégy je důležité sledovat, že nejde jen o kulturní spor. V pozadí je také zápas o to, zda bude americká pravice v příštích letech více stavět na ochraně domácí výroby, tvrdším postoji vůči nadnárodním firmám, omezení migrace a větším podezření vůči finančnímu sektoru. Pokud se tento proud prosadí, může ovlivnit nejen rétoriku kampaní, ale i budoucí debaty o průmyslové politice, regulaci, obchodu a rozpočtových prioritách.
Carlson se nakonec vůbec nemusí stát kandidátem, aby měl významný vliv. Stačí, pokud se mu podaří přesvědčit dostatek voličů i politiků, že trumpismus po Trumpovi má být méně chaotický a více vystavěný na ekonomickém pocitu ztráty, který část americké společnosti dlouhodobě prožívá. Právě v tom může být jeho skutečný politický kapitál.
