Čína vstupovala do druhého desetiletí 21. století jako země mimořádného hospodářského růstu, rostoucí spotřeby a sílícího významu ve světovém obchodě. Podle výkladu citovaného v knize The Oxford History of Modern China se však přibližně v téže době začalo prosazovat pojetí, které vedle ekonomického rozvoje kladlo stále větší důraz na národní moc, bezpečnost a historické postavení země. Tento posun měl význam i pro zahraniční podnikání a vztahy Číny se světovými trhy.

Na počátku 00. let působila Čína jako otevřenější ekonomika, která těžila z výroby pro zahraniční trhy, přílivu značek i růstu domácí kupní síly. Po přidělení olympijských her Pekingu v roce 2001 oslavovaly davy rozhodnutí mimo jiné zpěvem Marseillaisy. Země budovala infrastrukturu, rozšiřovala průmyslovou kapacitu a vznikala zde početnější střední třída, jež kupovala automobily, bydlení i zahraniční luxusní zboží.

Čínská výroba se současně stala jedním ze základů globálních dodavatelských řetězců. V textu jsou uvedeny podíly 90 procent světové produkce počítačů, 80 procent klimatizací, 70 procent solárních panelů a 65 procent obuvi. Růst příjmů čínských domácností a výdaje turistů ze země podporovaly obchod i služby v zahraničí. Pro západní výrobce potravin, automobilů a spotřebního zboží představoval čínský trh významnou obchodní příležitost.

Finanční krize posílila sebevědomí Pekingu

Úspěšné zvládnutí světové finanční krize z roku 2008 posílilo přesvědčení, že čínský model obstojí lépe než západní ekonomiky. Vedle důrazu na prosperitu a harmonii proto postupně sílily nacionalistické a militaristické proudy. Zahraniční politika se podle původního textu posouvala od deklarované rovnosti států k důraznějšímu prosazování čínských zájmů vůči sousedům.

Citovaná historická práce popisuje také proměnu veřejné debaty. Dřívější vyprávění o „vzestupu Číny“, založené na měřitelných výsledcích, jako jsou růst HDP, vysokorychlostní železnice či olympijské hry, postupně doplňoval koncept „národního znovuzrození“. Ten vychází z představy, že země napravuje historické křivdy a má zaujmout odpovídající místo ve středu světového dění.

Takový vývoj znamenal, že ekonomický úspěch přestal být chápán jen jako cesta k hlubšímu zapojení do stávajícího mezinárodního systému. Stal se i nástrojem pro posílení politického a vojenského vlivu. Pro firmy obchodující s Čínou to zvyšovalo význam politických rizik, regulace a závislosti na domácích dodavatelských řetězcích. Zahraniční obchod mohl dál růst, avšak v prostředí, kde stát a strategické priority získávaly nad tržní otevřeností silnější postavení.

Původní text tuto ideovou změnu dává do časové souvislosti i s proměnou Ruska po roce 2010. Přímou příčinnou vazbu však nedokládá. Jeho hlavní argument se týká Číny: hospodářská modernizace a vznik střední třídy samy o sobě nevedly k očekávanému politickému uvolnění. Naopak se staly součástí modelu, v němž se ekonomická síla propojuje s centralizovanou kontrolou a ambicí měnit pravidla mezinárodního uspořádání.