Evropské firmy čelí sílícímu tlaku čínské konkurence, který se už neomezuje jen na levnou výrobu. Výrazně je to vidět v automobilovém průmyslu, kde i dříve velmi silné značky přicházejí o podíl na trhu, šetří a přehodnocují výrobu. Debata se tak stále víc posouvá od jednoduchého vysvětlení o levné práci k otázce, jaké ekonomické a finanční mechanismy stojí za čínským průmyslovým vzestupem.
Ještě před několika lety byl Volkswagen jedním z nejviditelnějších symbolů evropské průmyslové síly. Vedle silné pozice na domácím trhu těžil také z miliardových zisků v Číně, která se tehdy jevila jako prostor, kde má evropská automobilka pevně vybudované postavení. Nyní se situace obrací. Z podniku přicházejí zprávy o plánovaném propouštění, rušení některých modelových řad i úsporných opatřeních. Na čínském trhu navíc Volkswagen ztrácí podíl a připouští i scénáře, podle nichž by část evropských továren mohla sloužit jako vstupní bod pro čínské výrobce do Evropy.
Právě to ukazuje hloubku změny. Pro společnosti jako BYD nebo Geely by evropské výrobní kapacity mohly znamenat rychlejší cestu na místní trh. Z pohledu evropských firem by ale šlo o další signál oslabení: tlak by se nepřenášel jen do odbytu a cen, ale i do využití závodů, zaměstnanosti a návratnosti dřívějších investic. Pro průmyslové podniky, které fungují s vysokými fixními náklady, jde o zásadní problém i z hlediska financování a dlouhodobé stability.
Podobné potíže se přitom netýkají jen Volkswagenu ani samotného automobilového odvětví. Napětí je patrné i v dalších průmyslových oborech, kde evropské podniky stále hlasitěji upozorňují na to, že v soutěži s čínskými výrobci ztrácejí půdu pod nohama. Nejčastější výklad mluví o kombinaci levnější výroby a státní podpory, která deformuje trh. Evropská unie na to reaguje cly, přípravou nových průmyslových strategií i podporou výroby čipů, baterií a solárních panelů.
Dosavadní vývoj ale podle všeho nenaznačuje, že by samotná ochranná opatření dokázala trend rychle zvrátit. Pro evropské firmy to znamená pokračující tlak na marže, nutnost dalších investic do modernizace a v některých případech i bolestivé rozhodování o kapacitách. Pokud podniky ztrácejí konkurenceschopnost delší dobu, problém se neprojevuje jen v hospodářských výsledcích, ale postupně i ve firemním zadlužení, hodnotě aktiv a ochotě investorů financovat další expanzi.
Důležitá je proto i širší úvaha, zda evropské prostředí správně chápe samotnou podstatu čínského úspěchu. Nejde zřejmě jen o levné mzdy, dotace nebo neférovou konkurenci, ale o výrazně odlišný hospodářský model, který umožnil rychlé budování kapacit a získání převahy v řadě odvětví. Takový model sice přinesl Číně dominanci v mnoha průmyslových segmentech, zároveň je ale spojen i s velkou slabinou v podobě plýtvání zdroji a kapitálem.
Právě tento rozpor je pro Evropu podstatný. Na jedné straně stojí mimořádně silný průmyslový soupeř, který dokáže rychle růst a tlačit ceny i investice do rozsahu, jenž je pro evropské firmy obtížně dosažitelný. Na druhé straně jde o systém, který může vytvářet přebytky kapacit a dlouhodobě nést vysoké náklady. Pro evropské podniky to ale v krátkém a středním horizontu nepředstavuje úlevu. Naopak se musí připravit na období tvrdší soutěže, nižší ziskovosti a vyšších nároků na financování technologické proměny.
