Diskuse o podobě klimatické transformace se stále více posouvá z politických hesel k otázce, kdo ponese náklady, jaké investice budou nutné a zda je lze zvládnout bez změny samotného modelu ekonomického růstu. Právě na tomto sporu stojí i úvahy kolem Globálního Green New Dealu, který počítá s rozsáhlým přesunem kapitálu do čisté energie, ale zároveň naráží na limity financování, sociální přijatelnosti i surovinového zajištění.
Americký profesor ekonomie Robert Pollin v minulých letech představil koncept Globálního Green New Dealu jako plán, který má zmírnit klimatickou krizi v rámci existujících ekonomických struktur. Jeho návrh stojí na čtyřech pilířích: postupném ukončení globální spotřeby fosilních paliv do roku 2050, každoročních investicích do čisté energie ve výši zhruba 2,5 procenta světového HDP, zapojení veřejných i soukromých zdrojů a na takzvané spravedlivé transformaci pro zaměstnance a regiony navázané na fosilní průmysl. Součástí konceptu je také konec odlesňování a průmyslového zemědělství a jejich nahrazení zalesňováním a udržitelnějšími postupy.
Pollin v roce 2022 navíc navrhl, aby největší ropné společnosti přešly pod veřejnou kontrolu. Právě tento bod ukazuje, jak rychle se debata o klimatu mění v debatu o vlastnictví, investičních prioritách a řízení strategických odvětví. Pro podnikatelské prostředí by takový krok znamenal zásadní přeskupení energetického trhu, nové nastavení investičních pobídek i jiný vztah státu a soukromého kapitálu.
Ekonomická logika Pollinova plánu je poměrně přímočará. Počítá s tím, že rychlá dekarbonizace vytvoří nová pracovní místa, udrží investiční aktivitu a nezastaví výkon ekonomiky měřený HDP. To je důležitý rozdíl proti proudu označovanému jako degrowth neboli nerůst, který považuje další expanzi výroby a spotřeby za součást problému, nikoli řešení.
Spor o růst znamená spor o náklady pro firmy i domácnosti
Právě zde se otevírá klíčová ekonomická námitka. Zastánci nerůstu upozorňují, že ani čistá energie nevzniká bez nákladů. Vyžaduje těžbu surovin, rozsáhlou průmyslovou výrobu, logistiku i nové investice do infrastruktury. Politický ekonom Jason Hickel proto argumentuje, že pokud má svět udržet oteplení do 1,5 až 2 stupňů Celsia, pokračující hospodářský růst přechod ke klimaticky šetrnější ekonomice dále komplikuje.
Z pohledu firem je tato debata důležitá zejména proto, že neurčuje jen tempo regulace, ale i budoucí cenu vstupů. Vyšší poptávka po kovech, minerálech a dalších surovinách může prodražit energetiku, výrobu technologií i investice do modernizace provozů. Zároveň platí, že tlak na rychlé snižování emisí se často promítá do cen energií, dopravy nebo bydlení, což nakonec zatěžuje domácnosti s nižšími příjmy i podniky s nižší marží.
To je také jeden z problémů, který se v evropské debatě opakuje. Pokud se zelená transformace opře hlavně o cenové signály, povolenky a dražší energie, relativně nejvíc dopadne na nízkopříjmové domácnosti a na odvětví s vysokou energetickou náročností. Pro firmy to znamená tlak na cash flow, vyšší provozní náklady a v krajním případě i horší schopnost splácet úvěry nebo financovat investice z vlastních zdrojů.
Vedle toho se zvyšuje i politické riziko. Transformace, která nebude sociálně vyvážená, může posílit odpor proti dalším opatřením a znejistit podnikatelské prostředí. Pro investory i věřitele je přitom stabilita pravidel klíčová, zvlášť v energetice, průmyslu a infrastruktuře, kde se návratnost počítá na dlouhé roky.
Bez sociálního smíru hrozí dražší transformace i slabší investice
Hickel připouští, že svět Green New Deal potřebuje, podle něj však musí být proveden bez dalšího růstu. Navrhuje omezit ekologicky škodlivou výrobu, například produkci SUV, průmyslově zpracovaného hovězího masa, plýtvání potravinami či intenzitu reklamy. Současně mluví o zkrácení pracovního týdne, garanci zaměstnání s důstojnou mzdou, udržení plné zaměstnanosti a přesunu pracovní síly do zelené transformace. Z ekonomického hlediska jde o návrh, který by znamenal výrazné přerozdělení příjmů i změnu struktury poptávky.
Pro veřejné finance i soukromý sektor je podstatné, že obě cesty jsou kapitálově náročné. Ať už by převládl model založený na růstu a masivních investicích, nebo varianta s omezením části výroby a spotřeby, v obou případech by šlo o rozsáhlý zásah do rozpočtů států, podnikových plánů i trhu práce. Rozhodující proto nebude jen samotná ambice, ale schopnost rozdělit náklady tak, aby nevznikla nová vlna zadlužení domácností, ztrátových provozů nebo odložených investic.
Debata o klimatické transformaci tak už není jen otázkou emisních cílů. Stává se z ní spor o to, zda budou hlavní břemeno nést spotřebitelé, firmy, stát nebo vlastníci kapitálu. Právě odpověď na tuto otázku rozhodne, zda se zelené investice stanou impulzem pro modernizaci ekonomiky, nebo zdrojem dalších sociálních a finančních napětí.
