Evropské země NATO čelí podle představitelů Aliance nedostatku námořních schopností elektronického boje, které by doplnily klasickou protivzdušnou obranu proti nízko letícím střelám Kalibr. Nejde jen o vojenskou otázku: mezera vytváří dlouhodobý investiční úkol pro evropské výrobce radarů, rušicích systémů, softwaru i komunikačních sítí a zvyšuje závislost kontinentu na americkém know-how.
Bas Nieuwenhuijse, který v NATO působí v oblasti elektronického boje, na konferenci AOC Europe v Římě v květnu 2025 popsal modelovou situaci s devíti ruskými střelami Kalibr letícími nízko nad Baltským mořem k pobřeží členské země. Lodní radar by je kvůli radarovému horizontu zaznamenal až přibližně 30 kilometrů před cílem. Od odhalení hrozby do dopadu by v takovém případě zbývalo zhruba třicet sekund.
Do tohoto času se musí vejít vyhodnocení cíle, určení jeho priority i spuštění obranné reakce. Samotné nasazení střel proti střelám podle něj při útoku salvou nemusí stačit. Evropským námořnictvům schází zejména vrstva, která by dokázala narušit navádění útočící střely, vytvořit falešný cíl nebo jinak prodloužit prostor pro následný sestřel.
Označení Kalibr zahrnuje více typů ruských střel. Pro obranu lodí je podstatná hlavně protilodní varianta 3M-54, kterou NATO označuje jako SS-N-27 Sizzler. Její dolet se uvádí okolo 220 kilometrů a v závěrečné fázi může zrychlit až k Machu 2,9, tedy zhruba na 3 560 kilometrů za hodinu. Právě tato kombinace nízkého letu a vysoké rychlosti v konečné fázi zkracuje čas, který má obrana k dispozici.
Jinou hrozbu představuje střela 3M-14, známá v kódu NATO jako SS-N-30A. Jde o střelu s plochou dráhou letu určenou proti pozemním cílům. Otevřené zdroje, včetně databáze CSIS Missile Threat, odhadují její dosah na 1 500 až 2 500 kilometrů. Při odpalu z moře tak může zasáhnout i vzdálené vnitrozemské cíle v Evropě.
Průmysl má výrobky, chybí však společná architektura
Potřeba nových schopností se promítá do zakázek pro obranný průmysl, ale samotný nákup jednotlivých technologií problém nevyřeší. Klíčové je propojit radary a další senzory s prostředky elektronického boje, systémy velení a řízení i zbraňovými platformami tak, aby mezi prvním záchytem a reakcí neuběhly minuty, ale sekundy.
Podle Nieuwenhuijseho evropská námořnictva během přibližně tří desetiletí zaměřených na expediční operace ztratila část zkušeností se soubojem v elektromagnetickém spektru. Mise v Afghánistánu, na Balkáně nebo v okolí somálského pobřeží nevyžadovaly obranu proti technicky srovnatelnému protivníkovi. Postupně proto oslabila praxe v rušení radarů, klamání naváděcích soustav i průzkumu elektromagnetického prostředí.
Analýza britského institutu RUSI z března 2025 upozornila, že žádný evropský stát nemá samostatně dostatek lidí ani průmyslové kapacity pro rychlé vybudování plnohodnotné elektronické obrany napříč celým spektrem. Evropa přitom disponuje výrobci potřebné techniky. Švédský Saab například dodává systémy elektronického boje pro námořní plavidla a ponorky. Rozdíl mezi dostupností výrobku a funkční alianční sítí však zůstává zásadní.
NATO má v oblasti elektronického boje dlouhou institucionální tradici; první politika v této oblasti vznikla již v roce 1956. Dnes působí pracovní skupiny NEWAC a NEWWG i koordinační centrum JEWCS. Varování z roku 2025 však ukazuje, že organizační struktury samy nezaručují praktickou připravenost ani interoperabilitu evropských sil. Pro firmy to znamená, že budoucí poptávka nebude směřovat pouze k jednotlivým rušičkám nebo radarům, ale stále více také k integraci systémů, sdílení dat a rychlému zpracování informací.
Pobaltské státy a Polsko už rozvíjejí vícevrstvou protivzdušnou obranu. Estonsko v červnu 2026 převzalo první systém IRIS-T SLM a na jeho území působí také italská baterie SAMP/T spolu s letouny Eurofighter v posílené misi Air Defence. Litva rozšiřuje NASAMS a vedle nových dodávek zdůrazňuje zkrácení rozhodovacího řetězce, včetně využití pasivních radarů. Lotyšsko buduje vrstvu IRIS-T, provozuje RBS-70 NG a rozvíjí protidronové i elektronické kapacity. Polsko staví na systému Wisła/Patriot napojeném do alianční sítě.
Tyto programy představují rozsáhlé a dlouhodobé veřejné výdaje. Jejich efekt ovšem závisí na tom, zda budou jednotlivé baterie, senzory a velení fungovat jako jeden celek. Elektronický boj má v takovém systému vytvořit časovou rezervu: střelu může zmást, omezit její navigaci nebo odvést ke klamnému cíli. Teprve poté dostává kinetická obrana větší šanci zasáhnout.
Přednost má odhalení nosiče ještě před odpálením
Nejlevnější a z hlediska obrany nejvýhodnější variantou zůstává zabránit odpalu. NATO proto v Baltu využívá operaci Baltic Sentry, stálé námořní skupiny SNMG a SNMCMG i námořní hlídkové letouny. Letectvo může zasahovat také proti střelám s plochou dráhou letu, zkušenosti z války na Ukrajině však ukazují, že jde o nákladný postup bez jistoty úspěchu.
Zvlášť náročné je sledování ponorek, které mohou střely Kalibr nést. Ponorky Project 636.3 Improved Kilo je mohou odpalovat z torpédometů ráže 533 milimetrů, modernější plavidla Project 885 a 885M Jasen disponují vertikálními odpalovacími šachtami. V dubnu 2026 Royal Navy sledovalo ponorku Krasnodar třídy Kilo v Lamanšském průlivu, načež její pohyb při průjezdu dánskými úžinami do Baltu monitorovalo švédské letectvo.
Aliance po období útlumu obnovuje protiponorkové schopnosti a středisko NATO CMRE rozvíjí autonomní systémy pro tento typ činnosti. Zničení nebo zadržení nosiče před odpálením ale nelze považovat za automatické. Veřejně dostupné údaje neposkytují úplný obraz o aktuální připravenosti jednotlivých ruských ponorek, a obrana proto musí počítat i s variantou, že střely již budou ve vzduchu.
Pro Českou republiku je riziko jiné než pro státy na pobřeží, nikoli však nulové. Varianta 3M-14 s doletem přes 1 500 kilometrů může při odpalu z Baltského či Severního moře zasáhnout Prahu. Let nad pevninou poskytuje více času než bezprostřední útok na pobřežní cíl, stále však vyžaduje včasné sdílení dat a koordinaci alianční obrany.
Česká protivzdušná obrana současně prochází obměnou. Armáda v září 2026 převzala čtyři baterie izraelského systému SPYDER. Podle výrobce Rafael má systém dosáhnout počátečních operačních schopností ještě v roce 2026 a plných schopností v roce 2028; výrobce jej uvádí jako účinný také proti střelám s plochou dráhou letu. Starší systém KUB se nahrazuje, zatímco 25. protiletadlový raketový pluk dále používá systémy RBS-70 a RBS-70 NG.
Větší počet moderních baterií tak sice zvyšuje schopnost reagovat, bez společné sítě senzorů, elektronického boje a datových spojení však zůstávají izolovanými prvky. Estonská rozvědka ve veřejné zprávě pro rok 2026 neuvádí bezprostřední ruský záměr zaútočit na členskou zemi NATO. Současně ale hodnotí Rusko jako dlouhodobou vojenskou hrozbu. Pro Evropu z toho plyne stabilní tlak na investice do obranné infrastruktury a na posílení domácí technologické a výrobní základny, aby v kritickém okamžiku nebyla odkázána výhradně na americkou podporu.

