V Indii přibývá firemních investic do ochrany mangrovů, do nichž vstupují i nadnárodní společnosti jako Apple, Amazon nebo indická skupina Godrej Enterprises Group. Přesto největší z těchto projektů zatím negenerují uhlíkové kredity. Odborníci ale upozorňují, že právě dnešní konzervační programy mohou vytvořit základ pro budoucí trh s takzvaným blue carbon, tedy uhlíkem ukládaným pobřežními a mořskými ekosystémy.

Na západním pobřeží indického státu Maháráštra je význam mangrovů vidět velmi konkrétně. V oblasti kolem obcí Hashiware a Mankule se po protržení pobřežního valu v roce 1990 dostala mořská voda na dříve úrodnou zemědělskou půdu. Část pozemků byla opuštěna a postupně na nich zakořenily slanomilné mangrovy. Právě ty podle místních pomohly oblasti lépe odolat silným cyklonům Nisarga v roce 2020 a Tauktae v roce 2021.

Místní vlastník půdy Kailas Gawand v roce 2021 přijal finanční pobídku za to, že mangrovy na svém dvouhektarovém pozemku zachová. Nabídku mu zprostředkovala nezisková organizace Applied Environmental Research Foundation z Puné, která v Maháráštře spolupracuje s indickou pobočkou americké technologické společnosti Apple. Vlastnictví půdy se přitom nemění, jde o smlouvu na ochranu porostu. Podle Gawanda a organizace AERF se v jeho vesnici později přidaly zhruba další stovky vlastníků a celkem AERF uzavřela přes 500 dohod v pobřežních okresech Ratnagiri, Sindhudurg a Raigad. Podle Applu takto chrání více než 1 100 hektarů soukromých mangrovových porostů.

Podobných firemních aktivit v Indii přibývá, i když neexistuje veřejně dostupný registr těchto projektů. Apple celosvětově vyčlenil 200 milionů dolarů na přírodní projekty odstraňování uhlíku, mezi nimiž je i ochrana mangrovů v Hashiware a Mankule. Godrej Enterprises Group podle své šéfky environmentální udržitelnosti Tejashree Joshi investuje do ochrany mangrovů ročně 8 až 10 milionů indických rupií, tedy přibližně 84 až 105 tisíc dolarů, a v oblasti Vikhroli v Bombaji je chrání už desítky let. Amazon pak v roce 2025 vyčlenil 1,2 milionu dolarů na ochranu mangrovů a obnovu prostředí pro plameňáky v Maháráštře a Gudžarátu.

Společným znakem všech tří příkladů je, že zatím nevytvářejí obchodovatelné uhlíkové kredity. Tím se Indie odlišuje od některých zahraničních projektů. Keňský projekt Mikoko Pamoja například každoročně vytváří nejméně 3 000 uhlíkových kreditů a místním komunitním programům přináší asi 130 tisíc dolarů ročně. V Kolumbii má projekt Vida Manglar během 30 let zachytit téměř milion tun uhlíku a ghanský projekt v laguně Keta by mohl za 40 let vyprodukovat 2,3 milionu kreditů.

Dlouhá návratnost a opatrnost vůči reputačnímu riziku

Podle firem i jejich partnerů v Indii je nyní hlavní prioritou samotná ochrana ekosystémů, biodiverzita a zlepšení obživy místních komunit, nikoli prodej kreditů. Právě to ale může být z podnikatelského hlediska mezistupeň před vstupem na uhlíkový trh. Právnička Avadhi Jain, která se věnuje uhlíkovým trhům, upozorňuje, že podobné projekty firmám umožňují pochopit místní podmínky, limity obnovy krajiny i to, co je v terénu reálně proveditelné.

Mangrovy patří mezi ekosystémy s mimořádně vysokou schopností ukládat uhlík. Studie odhadují, že mohou zachytit 6 až 8 tun ekvivalentu CO2 na hektar, tedy zhruba čtyřikrát více než suchozemské lesy. Vedle toho tlumí dopady bouří, snižují riziko záplav a podporují pobřežní ekonomiku. Právě tato kombinace klimatické a praktické hodnoty vysvětluje, proč o ně firmy jeví zájem i bez okamžitého výnosu z kreditů.

Godrej zahájil ochranu mangrovů ve Vikhroli už v roce 1985, tedy dávno předtím, než se uhlíkové trhy staly součástí klimatického byznysu. Podle Joshi je v tamních porostech uloženo 23 000 tun uhlíku, firma ale tato čísla nevyužila pro tvrzení o uhlíkové neutralitě. První hodnocení uhlíku provedla v roce 2013 a další v roce 2025 s použitím metodik schválených v rámci klimatické úmluvy OSN. Podle společnosti jde o dlouhodobou klimatickou prioritu a také o formu správy území, nikoli o rychle monetizovatelný projekt.

To souvisí i s ekonomikou těchto schémat. Uhlíkové projekty vyžadují desítky let trvající závazek, průběžné měření výchozího stavu, monitoring i ověřování výsledků. Na rozdíl od běžných programů společenské odpovědnosti firem, které se často schvalují v ročních rozpočtových cyklech, potřebují stabilní a trpělivý kapitál. Právě dlouhá návratnost a náročná administrativa vysvětlují, proč firmy zatím volí spíše konzervační model bez obchodování s kredity.

Další překážkou je reputační riziko. Uhlíkové kredity podléhají mnohem větší kontrole než běžně financované ochranářské programy, protože vytvářejí obchodovatelné aktivum. Investoři i regulátoři sledují metodiku, takzvanou adicionalitu, tedy zda by ke klimatickému přínosu bez zásahu vůbec došlo, i podíl komunit na přínosech projektu. Firmy se proto podle expertů vyhýbají unáhleným komerčním tvrzením, která by mohla vyvolat podezření z greenwashingu.

Portál pro uhlíkový trh může otevřít cestu k modrému uhlíku

Posun může přinést nová institucionální infrastruktura. Indie v březnu 2026 spustila portál pro svůj uhlíkový trh, čímž se přiblížila zavedení systému obchodování s uhlíkovými kredity. Podle Manishe Dabkary, předsedy a výkonného ředitele společnosti EKI Energy Services, která se zabývá vývojem a dodávkami uhlíkových kreditů, se řada dnešních projektů zaměřených na společenskou odpovědnost, biodiverzitu nebo odolnost pobřeží může časem proměnit ve strukturované projekty modrého uhlíku.

Aby k tomu došlo, bude podle expertů nutné vybudovat vědecké podklady, dlouhodobé monitorovací systémy a pevné partnerství s místními komunitami. Bez toho nelze prokázat, kolik uhlíku ekosystém skutečně ukládá ani zda by ochrana nevznikla i bez finanční intervence. Právě zde narážejí některé indické projekty na limity současných metodik. AERF například chrání už existující mangrovy na soukromých pozemcích, místo aby obnovovala zničené plochy novou výsadbou. Podle zástupců organizace se tak jejich přístup ne vždy snadno vejde do současných pravidel pro modrý uhlík.

Také Amazonův projekt v Bombaji a Gudžarátu, který realizuje nezisková organizace Hasten Regeneration, později přejmenovaná na Xylo Earth, je podle jeho autorů filantropickou investicí bez uhlíkových kreditů. Podle spoluzakladatelky Sheeby Sen ale krátkodobé granty a programy CSR samy o sobě nestačí na obnovu ekosystémů v potřebném rozsahu. Dlouhodobý soukromý kapitál bude podle ní pro klimatické financování nezbytný, zároveň však varuje před tím, aby byla hodnota přírody posuzována jen optikou uhlíku.

Právě tento spor bude pro další vývoj zásadní. Budoucí indický rámec pro modrý uhlík nebude rozhodovat jen o tom, zda z mangrovů vznikne nové obchodovatelné aktivum, ale také o tom, zda se podaří spojit klimatické finance s ochranou biodiverzity a příjmy pro místní obyvatele. Zájem velkých firem už nyní ukazuje, že ochrana mangrovů se v Indii posouvá od okrajové filantropie k tématu dlouhodobých investic. Na fungující trh s modrým uhlíkem si ale země ještě bude muset počkat.