Pákistán může podle komentáře publicisty Faisala Ahmada čelit vnějšímu hybridnímu nátlaku účinněji především tehdy, pokud napraví vlastní politické, ekonomické a institucionální slabiny. Autor zdůrazňuje, že zahraniční tlak obvykle nevytváří nové rozpory, ale využívá a prohlubuje problémy, které ve státě již existují.
Za historický příklad uvádí rozpad tehdejšího Východního Pákistánu v roce 1971, po němž vznikl Bangladéš. Podle autora tehdy vnitřní konflikty doplnila diplomatická izolace, informační působení, hospodářský tlak i právní kroky, zatímco přímé vojenské použití síly přišlo až v závěrečné fázi. Podobné prvky spatřuje také v povstání v Balúčistánu v 70. letech a v amerických sankcích vůči Pákistánu v 90. letech.
Největší riziko pro hospodářskou stabilitu země vidí v dlouhodobém špatném řízení ekonomiky. To podle něj zvyšuje závislost Pákistánu na vnějších aktérech a poskytuje jim prostor ovlivňovat jeho hospodářská i diplomatická rozhodnutí. Ekonomická slabost se tak nestává jen domácím problémem, ale také otázkou bezpečnosti a schopnosti státu hájit vlastní zájmy.
Autor vedle ekonomiky poukazuje na politickou roztříštěnost a nedostatek důvěryhodné veřejné komunikace. Pokud politické skupiny upřednostňují dílčí zájmy před celostátními, stát podle něj nedokáže vytvořit jednotnou odpověď. Prostor pak získávají konkurenční výklady událostí, které mohou oslabovat důvěru občanů v instituce doma i v zahraničí.
Ahmad zároveň varuje před tím, aby byly všechny projevy nespokojenosti automaticky označovány za zahraniční vměšování. Skutečné sociální, ekonomické či politické stížnosti podle něj vyžadují nápravu. Zaměňování oprávněné kritiky za nepřátelskou operaci by naopak mohlo odcizit občany a dále prohloubit zranitelnost země.
Odpověď proto nespatřuje v jediném bezpečnostním opatření. Pákistán by měl posílit instituce schopné včas rozpoznat hybridní hrozby, zlepšit koordinaci zpravodajských, kybernetických a komunikačních kapacit a zároveň obnovit hospodářský potenciál země. Úlohu mají podle autora také média, občanská společnost, diplomacie a právo, zatímco bezpečnostní operace musí zůstat přiměřené, aby samy neposilovaly existující frustraci.
Závěr komentáře je ekonomicky i politicky přímočarý: odolnost nevznikne odvetou, ale stabilnější správou země, silnějšími institucemi a ekonomikou méně náchylnou k nátlaku. Schopnost Pákistánu čelit podobným kampaním tak bude podle autora záviset hlavně na reformách, které má ve vlastních rukou.
