Veřejná pozornost věnovaná humanitárním krizím se neřídí pouze rozsahem utrpení, ale také tím, zda se kolem něj dá vystavět politicky účinná kampaň. Francouzský reportér a dokumentarista Pierre Rehov ve svém komentáři upozorňuje, že tento mechanismus má také ekonomickou stránku: ovlivňuje tok darů, grantů, mediální prostor i tlak, kterému čelí firmy a veřejné instituce.

Autor staví vedle intenzivní reakce na válku v Pásmu Gazy konflikty a represe v Súdánu, Afghánistánu, Íránu či Nigérii. Zdůrazňuje, že civilní oběti si ve všech těchto případech zaslouží stejnou ochranu a soucit. Rozdíl podle něj spočívá v tom, zda lze odpovědnost spojit s aktérem, vůči němuž již na Západě existuje funkční síť protestních skupin, nevládních organizací, univerzitních iniciativ a bojkotních kampaní.

V Súdánu válka mezi armádou a Jednotkami rychlé podpory RSF začala v dubnu 2023. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ji označil za největší uprchlickou a humanitární krizi na světě, když téměř 13 milionů lidí přišlo o domov. Vyšetřovací mise OSN v únoru 2026 uvedla, že masové popravy, sexuální násilí a hlad namířený proti skupinám Zaghawa a Fur nesou znaky genocidy. Rehov však poukazuje na nesoulad mezi závažností těchto zjištění a omezenou veřejnou mobilizací či kampaněmi zaměřenými na firmy, investory a dodavatelské vztahy.

Kampaně rozhodují o reputačním tlaku na instituce

Podle autora se rychleji prosazují takové kauzy, u nichž lze konkrétně formulovat požadavky vůči univerzitám, kulturním institucím nebo společnostem. Po útoku ze 7. října 2023 se protestní tábory rozšířily z Kolumbijské univerzity mimo jiné na Yaleovu univerzitu a Newyorskou univerzitu, později také do Evropy. V září 2025 se více než 5 000 osob z filmového průmyslu zavázalo nepracovat s izraelskými festivaly, kiny a produkčními společnostmi.

Takový tlak má přímý obchodní rozměr. Organizace sledují investiční portfolia, smlouvy, dodavatelské řetězce a kulturní spolupráci. Firmy a instituce proto mohou čelit reputačnímu riziku, nákladům na prověřování vztahů i požadavkům na stažení investic. V případě ozbrojených skupin v Súdánu, afghánského Tálibánu nebo íránských revolučních gard ale podle Rehova chybějí srovnatelně dostupné cíle: univerzitní fondy či západní kulturní partneři, na které by šlo vyvíjet účinný nátlak.

Afghánistán uvádí jako příklad dlouhodobě přehlíženého tématu. UNESCO podle něj eviduje 2,4 milionu dívek, které nadále nemají přístup ke středoškolskému vzdělání, a země zůstává jediným státem, kde je další vzdělávání dívek po základní škole oficiálně zakázáno. Život žen omezuje více než 70 nařízení a od září 2025 mají ženy omezený i přístup do prostor OSN. Organizace UN Women současně upozornila, že jí pro práci v Afghánistánu v letošním roce chybí polovina potřebného financování.

Text zmiňuje také Írán, kde Amnesty International podle autora zaznamenala za rok 2025 celkem 2 159 poprav, více než dvojnásobek oproti předchozímu roku. Rehov připomíná protesty z přelomu let 2025 a 2026, následné zásahy bezpečnostních složek, zatýkání a omezení internetu. Odezva v zahraničí se podle něj soustředila převážně na akce íránské diaspory a prohlášení části kulturní obce; kontrastuje ji s rozsahem mobilizace proti izraelským institucím.

Nerovnoměrná viditelnost se promítá i do financování pomoci

Ve stejné souvislosti autor připomíná únos 303 dětí a 12 učitelů z katolické školy svaté Marie v nigerijském Papiri v listopadu 2025. Děti se po měsíci vrátily domů po vyjednávání o výkupném. Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu podle textu uvádí, že při cíleném násilí v Nigérii od roku 2009 zahynulo téměř 53 000 civilistů. Rehov míní, že pronásledování křesťanů se v západní debatě hůře prosazuje jako mobilizační téma.

Jeho hlavní výhradou není samotná veřejná podpora Palestinců, ale selektivní přístup k jiným obětem. Jestliže se lidskoprávní agenda opírá o univerzální principy, měla by podle něj stejnou měrou reagovat na útlak afghánských žen, represe íránského režimu, násilí v Dárfúru nebo náboženské pronásledování v Nigérii. Bez této důslednosti vzniká nerovnováha nejen ve veřejné debatě, ale také v rozdělování pozornosti, finančních zdrojů a institucionálního tlaku.

Rehov, absolvent práv na pařížské univerzitě Panthéon-Assas, je autorem románů a 17 dokumentárních filmů zaměřených zejména na Blízký východ, terorismus, mediální zaujatost a pronásledování křesťanů. Jeho text je především polemikou o tom, jak politické narativy určují, které humanitární krize získají mezinárodní podporu a které zůstávají na okraji zájmu.