Komunistický režim po únoru 1948 nezasahoval pouze proti odsouzeným odpůrcům, ale nepřímo trestal i jejich děti. Ztrácely kontakt s rodiči, končily u příbuzných nebo v dětských domovech, čelily překážkám ve vzdělání a po návratu rodičů z vězení se často vracely do rodin bez majetku, stabilního bydlení a příjmů. Důsledky represí tak přesahovaly samotné tresty a promítaly se do životních podmínek celých rodin.

Tragickou připomínkou zacházení s rodinami politických vězňů jsou hromadné hroby na Ďáblickém hřbitově v Praze. Doloženy jsou pozůstatky více než 40 dětí, převážně novorozenců, kteří se často narodili ženám drženým v pankrácké věznici. Úmrtí souvisela zejména s nedostatečnou péčí; mezi pohřbenými byly podle dochovaných svědectví také plody zemřelé během tvrdých výslechů matek. Vyšetřování už v roce 1968 zaznamenalo výpovědi hřbitovních pracovníků o ukládání rakví či beden do společných šachet, někdy s pozůstatky mnoha zemřelých v jediném prostoru.

Postihování dětí přitom nebylo ve střední Evropě novým jevem. Navazovalo na zkušenost nacistických represí, poválečné zacházení s částí německého obyvatelstva i dlouhodobé snahy o nucenou převýchovu romských dětí. Za nacistické okupace byly děti židovských a romských rodin vražděny a potomci odbojářů končili v táborech či čelili popravám rodičů. Jedenáctiletá Jaroslava Smržová patřila ke skupině více než čtyřiceti dětí z rodin zatčených po atentátu na Reinharda Heydricha. Po pobytu v provizorním domově na Jenerálce byly přemísťovány do dalších zařízení, zatímco jejich rodiče nacisté popravili.

Právě zkušenost s nacismem vedla některé přeživší po válce k sympatiím ke KSČ, která vystupovala jako důsledně protifašistická síla. Po převzetí moci však komunistická diktatura začala uplatňovat vlastní princip kolektivního postihu. Děti skutečných i údajně nepřátelských rodin byly vnímány jako objekt převýchovy. Postupy sahaly od nuceného stěhování do pohraničí a omezení školní dráhy až po odebrání z rodiny, umístění do ústavní péče nebo výslechy nezletilých.

Postiženy byly rodiny označované za kulacké i příbuzní samotných komunistických funkcionářů, jak ukázal také pád rodiny Josefy Slánské, manželky popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského. Československo sice v padesátých letech nezřídilo zvláštní dětské pracovní tábory po sovětském vzoru, to však neznamenalo, že by děti politických vězňů unikly těžkým následkům státního zásahu.

Věznění matek rozvracelo rodinné zázemí

Obzvlášť citelně represe dopadaly na děti vězněných žen. V lednu 1951 tvořily ženy 11,6 procenta vězeňské populace a necelých 30 procent z nich, tedy 1 147 osob, byly politické vězeňkyně odsouzené po únoru 1948. Ženy odsouzené například za velezradu, vlastizradu či špionáž byly drženy mimo jiné v Pardubicích, v pracovním táboře v Želiezovcích nebo pracovaly v útvarech napojených na továrny ve Varnsdorfu a Gottwaldově, dnešním Zlíně.

Děti před zatčením rodičů zažívaly noční domovní prohlídky a přítomnost příslušníků bezpečnostních složek. Matky bývaly odváženy přímo před nimi nebo v době, kdy děti byly ve škole. Vyšetřovatelé podle vzpomínek vězněných žen využívali obavy o potomky jako nástroj nátlaku a vyhrožovali jejich umístěním do dětských domovů.

Stát nezastavil trestní postup ani u těhotných žen. Desítky dětí se narodily ve vyšetřovací vazbě na Pankráci, přičemž prostředí věznice neposkytovalo podmínky pro péči o matku ani novorozence. Politické vězeňkyně a jejich děti navíc čelily horšímu zacházení než některé jiné skupiny vězňů. Nedostatek stravy, hygienických potřeb a pobytu venku měl bezprostřední zdravotní dopady.

Osud Heleny Buryanové ukazuje, jak zásadně věznění narušilo péči o dítě. Po vyšetřovací vazbě v Ostravě byla na jaře 1952 odsouzena na 11 let a šest měsíců. Po porodu v civilní nemocnici v Českém Těšíně směla strávit doma jedinou noc, než ji Státní bezpečnost odvezla zpět do věznice. Díky protestu otce se novorozená Dagmar později dostala k matce na Pankrác, avšak po půl roce ji vězeňský lékař doporučil předat příbuzným. Vychovávala ji teta a po propuštění matky v roce 1958 pro ni byla biologická matka prakticky cizí osobou.

Ústavní péče a uzavřená cesta ke vzdělání

Dlouhé tresty, často přesahující deset let, znamenaly, že děti politických vězňů vyrůstaly bez rodičů nebo s nimi měly jen zcela omezený kontakt. Část převzali příbuzní, další byly umístěny do dětských domovů. Počet dětí v těchto zařízeních v Československu vzrostl přibližně z 1 400 v roce 1948 na téměř 20 tisíc v roce 1960. Průzkum z roku 1951 přitom uváděl, že jen čtyři procenta dětí byly v ústavní péči kvůli nezájmu rodičů.

Právní důvody pro odebrání dítěte byly formulovány široce. Stačilo tvrzení, že zaměstnání rodičů brání řádné výchově, že rodiče ve výchově selhávají nebo poskytují špatný vzor. Takové vymezení dávalo úřadům prostor zasahovat do rodin, jejichž skutečným problémem bylo zatčení, věznění nebo politický cejch rodičů.

Ústavní péče zajišťovala alespoň základní stravu a lůžko, děti však často trpěly citovou deprivací. U politicky označených rodin mohlo být jejich postavení ještě horší. Na počátku padesátých let se objevily také případy hromadných úmrtí malých dětí v ústavech. V dětských domovech v Chomutově a Mladé Boleslavi zemřelo v roce 1950 podle dochované dokumentace sedm dětí do tří let na průjmová onemocnění, záškrt a spalničky v souvislosti se zanedbanou lékařskou péčí.

Některé matky se až po dlouhém naléhání dozvídaly, kde jejich děti jsou, jiné obdržely jen strohou zprávu o jejich smrti. Pětiletý Josef byl navzdory existenci babičky v Žilině umístěn nejprve do zařízení v Chotěboři a následně do Holic. Jeho matka po roce a půl získala informaci o synově pobytu až pomocí hladovky. Babička pak díky svým kontaktům a členství v KSČ prosadila, aby se dítě vrátilo do rodiny. Později vyšlo najevo, že pro Josefa již existoval souhlas s adopcí.

Odloučení se promítalo i do návštěv ve věznicích. Děti nemohly rodiče obejmout, někdy se setkávaly jen přes sklo a po několikaletém čekání. Pamětníci popisovali, že si dlouho vykládali zákaz dotyku jako nezájem rodiče. Takové zkušenosti ovlivňovaly jejich vztahy i v dospělosti.

Vedle rodinné ztráty přicházela omezení budoucího uplatnění. Děti z politicky postižených rodin bývaly odmítány na středních školách a nuceny nastupovat do manuálních profesí. Dcera muže zatčeného roku 1949 v souvislosti se skupinou Světlana například nemohla z politických důvodů na gymnázium a v patnácti letech začala pracovat v závodě Pal-Magneton ve Valašských Kloboukách.

Po návratu z vězení rodiče často zjišťovali, že nemají ani majetek, ani možnost navázat na původní zaměstnání. Ztracené bydlení, rozpadlé rodinné vazby a stigma politického vězně ztěžovaly převzetí dětí zpět do péče. Mnohé bývalé vězeňkyně nastupovaly na nejhůře placená manuální místa, například jako uklízečky. Rehabilitace po roce 1989 mohla napravit část právních křivd, nemohla však vrátit roky odloučení, omezené vzdělání ani ekonomické ztráty, které státní represe přenesly na další generaci.