Ropné šoky sedmdesátých let postavily obě německé ekonomiky před rozdílné, ale závažné potíže. Spolková republika reagovala investicemi, evropskou měnovou spoluprací a proměnou energetiky, za cenu rychlého růstu veřejného dluhu. Komunistická NDR naopak stále více doplácela na nedostatek spotřebního zboží, slabou technologickou výkonnost a závislost na tvrdé měně ze Západu.

Cena ropy se po krizi zvýšila z přibližně tří dolarů za barel v roce 1973 na 14 dolarů v roce 1974. Po íránské revoluci se dostala až k 34 dolarům. Západní Německo proto ve větší míře dováželo ropu z Británie a Sovětského svazu a současně hledalo dlouhodobější cestu, jak omezit energetickou zranitelnost.

Výraznou součástí této odpovědi měl být rozvoj jaderné energetiky, který podporovaly parlamentní strany, odbory i průmysl. Plány však omezil silný veřejný odpor. Debata se nevedla jen o samotných elektrárnách, ale také o obavách, že stát bude kvůli jejich ochraně posilovat bezpečnostní aparát na úkor demokratických principů. Energetická politika se tak stala jedním ze zdrojů širšího občanského a ekologického hnutí, z něhož později vzešli Zelení.

Hospodářské zpomalení zároveň zatížilo federální finance. Dluh Spolkové republiky vzrostl ze 47 miliard marek v roce 1970 na 309 miliard marek v roce 1982. Uvnitř vládní koalice se prohluboval spor: liberální FDP požadovala omezení výdajů, zatímco sociální demokraté nechtěli snižovat sociální výdaje. Kancléř Helmut Schmidt dával přednost investicím a podpoře výrobní strany ekonomiky před rozsáhlými škrty.

Do stejného období spadá prohlubování západoevropské integrace. V roce 1978 vznikl systém pevných kurzů západoevropských měn opřený o evropskou měnovou jednotku. O rok později se konaly první volby do Evropského parlamentu. Hospodářská spolupráce měla vedle politického rozměru přinést větší stabilitu měn a obchodních vztahů v prostředí drahých energií a nejistého růstu.

Trh práce změnil charakter přistěhovalectví

Ropná krize a vysoká nezaměstnanost proměnily také přístup k zahraničním pracovníkům. Federální vláda mezi lety 1972 a 1975 ukončovala nábor cizinců za prací. V té době žily ve Spolkové republice čtyři miliony cizinců, z toho zhruba 2,6 milionu přímo gastarbeiterů. Do roku 1980 jejich počet vzrostl na 4,4 milionu, mimo jiné proto, že pracovníci z Turecka a Jugoslávie místo návratu přiváželi své rodiny.

Ekonomická migrace se tak postupně měnila v trvalé usídlení rodin. Zatímco konzervativní proudy často počítaly s udržením jazyka a kultury původu pro případ návratu, levicovější politika prosazovala plnější integraci. Rozhodující roli mělo školství, které spadalo do pravomoci jednotlivých zemí. Stále zřejmější přitom bylo, že problém nelze řešit jako dočasný pohyb pracovní síly: přibližně polovina dětí z přistěhovaleckých rodin nedokončila ani základní vzdělání.

Schmidtova vláda sice vyhrála volby v roce 1980, hospodářský konflikt v koalici ale neustála. Po vyslovení nedůvěry převzal v roce 1982 vládu Helmut Kohl. Unie pak ve volbách roku 1983 získala 49 procent hlasů, zatímco Zelení poprvé vstoupili do parlamentu s výsledkem 5,6 procenta. Kohlova hospodářská politika se proti krokům Ronalda Reagana či Margaret Thatcherové nevyznačovala radikálním demontováním sociálního státu. Výdaje se spíše nerozšiřovaly, probíhaly privatizace a nezaměstnanost zůstávala po celá osmdesátá léta vysoká. Přibývalo také práce na částečný úvazek.

V Bavorsku mezitím CSU spojovala konzervativní politiku s hospodářskou modernizací, která z dříve relativně zemědělské země postupně vytvořila centrum technologických inovací. Také CDU rozšiřovala sociální agendu o podporu matek samoživitelek, rodin s více dětmi, lidí se zdravotním postižením a později i zaměstnaných matek. Téma sladění práce a rodiny se tak přestávalo omezovat na levicové prostředí.

NDR nedokázala proměnit úspory v modernizaci

Východní Německo reagovalo na energetickou krizi v podmínkách centrálně řízené ekonomiky. Poté, co Sovětský svaz přestal své satelity dostatečně zásobovat ropou, sílilo využívání hnědého uhlí. Vedle vážných ekologických škod to neřešilo základní strukturální problém: hospodářství zaostávalo technologicky, nedokázalo uspokojit poptávku po spotřebním zboží a vykazovalo rostoucí obchodní deficit vůči Spolkové republice.

Výmluvným příkladem byla výroba automobilů Trabant. Zájemci se zapisovali do pořadníků často hned po dosažení plnoletosti a čekali i déle než deset let. Protože stát neposkytoval úvěry na nákup automobilu, museli během čekání spořit celou částku. Režim tím stahoval peníze z oběhu, které by jinak mohly podporovat inflaci, ale zákazníci za své úspory získávali vůz s již zastaralou konstrukcí, slabým motorem a obtížně dostupnými náhradními díly.

Podobně dopadl ambiciózní program domácí výroby polovodičů. Po jedenácti letech úsilí vznikl v roce 1988 megabitový čip, který byl podle uvedeného srovnání přibližně stokrát dražší a méně spolehlivý než západní výrobky. Projekt byl nakonec opuštěn. Takové investice spotřebovávaly značné prostředky, aniž by přinesly konkurenceschopnou produkci nebo technologickou soběstačnost.

Režim zároveň potřeboval tvrdou měnu stále více. Část lidí, kteří usilovali o odchod ze země, byla vykupována do Spolkové republiky. Západoněmecké bankovní kruhy se podílely i na půjčce pro Honeckerův režim, za niž se angažoval šéf CSU Franz Josef Strauss. Zájem Bonnu na stabilitě NDR tak převážil nad očekáváním rychlého sjednocení.

Ekonomickou slabost NDR prohlubovala nízká motivace k výkonu i všudypřítomná kontrola. Stasi měla v roce 1977 více než 70 000 zaměstnanců a v roce 1989 se jejich počet odhadoval na 91 000. Přibližně každý třicátý občan NDR s ní někdy spolupracoval. Bezpečnostní systém disponoval nejen dohledem, ale i možností přidělovat či odepírat pracovní místa, zboží a další výhody. To podporovalo autocenzuru, závislost na státu a prostředí, v němž se obtížně rodila iniciativa potřebná pro hospodářskou modernizaci.

Kontrast mezi oběma státy byl proto pro obyvatele NDR stále viditelnější. Západní televizní vysílání ukazovalo vyšší životní úroveň i širší nabídku zboží a životních stylů. Západní Německo samo řešilo dluh, nezaměstnanost, napětí kolem přistěhovalectví i nedůvěru vůči tradičním stranám. Disponovalo však pluralitní ekonomikou, prostorem pro občanské iniciativy a schopností korigovat politický kurz, zatímco východoněmecký systém nedokázal své finanční a technologické problémy otevřeně pojmenovat ani účinně řešit.