Rozpočet se schodkem přes 386 miliard korun by znamenal druhý nejvyšší deficit od vzniku České republiky. Debata se přitom nevede jen o jednorázové výši schodku, ale především o tom, zda stát dokáže dlouhodobě financovat služby, vzdělávání a rozvojové investice bez dalšího prohlubování dluhu.
Podle komentáře Matěje Metelce se v české politice prakticky neprosazuje představa výrazně menšího státu. Moderní veřejný sektor zajišťuje široké spektrum funkcí, jejichž omezení na minimalistickou úroveň by bylo obtížně udržitelné. Rozpočtový spor se proto netýká samotné existence výdajů, ale jejich struktury, účelnosti a zdrojů krytí.
Autor připomíná, že výhrady k reálné velikosti rozpočtových schodků mířily už na předchozí vládu Petra Fialy. Současný deficit nad 386 miliard korun je sice mimořádně vysoký, v některých základních rysech však navazuje na dosavadní přístup. Za politicky citlivé zůstává posílení příjmové strany rozpočtu, například vyšší zdanění nemovitostí či kapitálových výnosů. Výrazné je naopak zatížení práce.
Slabým místem zůstávají také investice, které mají rozhodovat o budoucí výkonnosti ekonomiky. Vedle dopravní infrastruktury komentář upozorňuje zejména na vědu, výzkum a vysoké školy. Navýšení rozpočtu ministerstva školství o několik miliard podle něj nemůže pokrýt potřeby všech stupňů vzdělávání. Česko se přitom v oblasti vzdělávání pohybuje na spodních příčkách zemí OECD.
Rozpočtové rozhodování tak podle autora odráží širší problém: krátkodobé politické zájmy mají často přednost před opatřeními, jejichž přínosy se projeví až v dalších letech. Spor spojený s hlasováním o nedůvěře vládě navíc vnímal především jako součást předvolebního vymezování před komunálními volbami, nikoli jako debatu, která by zásadně změnila přístup k budoucím veřejným financím.
