Islandský Þingvellir je dnes národním parkem zapsaným na seznamu UNESCO, jehož význam spočívá především v dějinách parlamentu Althing. Po staletí však šlo také o místo výkonu soudní moci: vedle náhrad škody, pokut a vyhnanství zde padaly i rozsudky smrti, které měly upevňovat tehdejší společenský a náboženský pořádek.

Od roku 930 do konce 18. století se Islanďané v Þingvelliru, nedaleko dnešního Reykjavíku, scházeli každé léto k jednání sněmu pod širým nebem. Zákony a soudní rozhodnutí se vyhlašovaly od skály Lögberg. Právě zde bylo roku 1000 přijato křesťanství a v roce 1944 oznámeno vyhlášení islandské republiky.

Ve starším období se za závažné činy ukládalo například tříleté vyhnanství, prohlášení za psance nebo finanční kompenzace rodině oběti. Pokud odsouzený nerespektoval zákaz pobytu a vrátil se na určené území, mohl čelit i násilí ze strany poškozené rodiny. Peněžité tresty tak nebyly jen vedlejším nástrojem, ale součástí systému, který měl řešit újmu mezi jednotlivci a udržet pořádek v malé ostrovní společnosti.

Po přijetí luterství v 16. století, kdy Island podléhal dánské nadvládě, se trestní politika výrazně zpřísnila. Mocenské a církevní autority prosazovaly přísné normy v oblasti přísah, rodinných vztahů i sexuální morálky. U méně závažných provinění se nadále uplatňovaly pokuty nebo bičování, opakované případy ale vedly k vyšším sankcím a někdy i k vypovězení z osady.

Dochované údaje ukazují, že například příbuzní ve třetím koleni, kteří měli dítě, platili tři marky. To odpovídalo zhruba polovině tehdejší ceny krávy. Při opakování se pokuta zdvojnásobila a jeden z odsouzených musel obec opustit. V letech 1590 až 1736 se případy pokrevního příbuzenství týkaly šesti procent evidovaných provinění označovaných jako cizoložství, zatímco častější bylo narození dítěte nesezdaným rodičům. Za ně se ukládala pokuta ve výši třetiny marky.

Veřejný trest jako nástroj autority

Nejtěžší rozsudky se vykonávaly přímo v areálu sněmu. Ženy odsouzené za některé mravnostní delikty byly v 16. až 18. století topeny v říční tůni Drekkingarhylur na řece Öxará. Místní prameny uvádějí nejméně osmnáct takto popravených žen, přičemž poslední případ se datuje do roku 1739.

Muži byli odsuzováni k oběšení nebo stětí, zatímco za čarodějnictví a rouhání se v několika případech uplatnilo upálení. Podle písemných pramenů bylo v Þingvelliru vykonáno celkem 72 poprav: 30 stětím, 15 oběšením, 18 utopením a devět upálením. Veřejná povaha těchto výkonů měla působit odstrašujícím dojmem a podpořit respekt k autoritě sněmu.

Islandské procesy s čarodějnictvím se od mnoha částí Evropy lišily tím, že obviněnými byli častěji muži. Prvním člověkem upáleným na Islandu za praktiky označované jako čarodějnictví byl v roce 1652 zemědělský dělník Jón Rögnvaldsson. Poslední upálení se uskutečnilo roku 1683. Když shromáždění v Þingvelliru v roce 1719 pokáralo úředníka za zbytečné zabývání se podobným obviněním, znamenalo to faktický konec této části trestní praxe.

Dnešní podoba Þingvelliru spojuje krajinnou a politickou paměť Islandu s připomínkou systému, v němž se vedle finančních sankcí a náhrad škody používaly mimořádně tvrdé tělesné tresty. Historie místa tak ukazuje, jak zásadně se během staletí proměnilo pojetí spravedlnosti, odpovědnosti i přiměřenosti trestu.