Česká republika může využít svou dosavadní plynárenskou infrastrukturu k získání významné role v evropské přepravě vodíku. Přeměna části existujících potrubí by podle odborných odhadů vyšla přibližně na pětinu nákladů oproti stavbě nových tras. Ekonomický přínos však bude záviset na rychlé přípravě projektů, pravidlech pro financování sítě a ceně vodíku pro průmyslové odběratele.

Na potenciál české infrastruktury upozornil zmocněnec ministra průmyslu a obchodu pro vodíkové technologie Petr Mervart na kulatém stole Lex vodík – Jak se mění strategie, který se v úterý konal v Poslanecké sněmovně pod záštitou poslance Libora Turka. Česko podle něj těží z kapacit vybudovaných v době silného tranzitu zemního plynu. I po vyčlenění části potrubí pro vodík má přitom zůstat dostatečný prostor pro přepravu plynu.

Výhodná je také poloha země. Přes české území mohou v budoucnu vést spoje mezi severem a jihem Německa i koridory navazující na zdroje ve Skandinávii, severní Africe, na Balkáně nebo na Ukrajině. Klíčovým záměrem je Czech German Hydrogen Interconnector, jenž má propojit Sasko s Bavorskem. Hraniční úsek má být podle nynějších plánů uveden do provozu na konci roku 2030, další část směrem do Bavorska pak v roce 2032.

Průmysl bude potřebovat vodík, rozhodne ale jeho cena

Pro přepravní síť bude zásadní dostatek stabilních zákazníků. Mezi první velké odběratele se může zařadit Orlen Unipetrol, největší domácí výrobce a spotřebitel vodíku. V souvislosti s evropskými dekarbonizačními požadavky by podnik podle Mervarta mohl potřebovat zhruba 7 až 18 tisíc tun vodíku ročně. Další poptávka se očekává v chemickém průmyslu, hutnictví a průmyslových parcích.

Slabinou domácího trhu zůstávají výrobní náklady. Podmínky pro výrobu obnovitelného vodíku ze slunce a větru jsou v Česku omezenější než v některých jiných evropských státech. Ekonomicky proto může vycházet lépe dovoz například z Dánska či Finska. Pro běžné nahrazování zemního plynu při spalování zatím vodík cenově nevychází; jeho cena by se podle Mervarta musela pohybovat zhruba kolem tří eur za kilogram.

Připravovaný Lex vodík má nastavit pravidla pro rozvoj infrastruktury a především rozložit počáteční náklady mezi budoucí uživatele sítě. Bez tohoto mechanismu by první firmy připojené k novým trasám nesly nepřiměřeně vysokou část nákladů. Stát zároveň počítá vedle dovozu i s lokální výrobou elektrolýzou a do budoucna s využitím elektřiny z jaderných zdrojů.

Časový faktor může být pro české firmy a provozovatele sítí rozhodující. Pokud se příprava koridorů a související legislativa opozdí, tranzitní trasy mohou získat přednostně Rakousko nebo Polsko. Česko by pak nevyužilo infrastrukturu, do níž bylo v minulosti investováno, ani možnost udržet příjmy a strategickou pozici v evropské energetické přepravě.