Evropská unie chce do roku 2030 dovážet ročně 10 milionů tun obnovitelného vodíku. Klíčovými budoucími dodavateli mají být Maroko, Alžírsko a Egypt, kde vznikají projekty za desítky miliard dolarů. Studie zaměřená na suché oblasti však varuje, že ekonomiku těchto investic mohou zásadně ovlivnit vysoké nároky na vodu, odsolování a ochranu pobřežních ekosystémů.

Zelený vodík vzniká elektrolýzou vody za využití obnovitelné elektřiny. Evropský průmysl s ním počítá zejména při výrobě oceli, rafinaci chemikálií a do budoucna také v námořní dopravě, letectví či dálkové kamionové přepravě. Země severní Afriky mají pro jeho výrobu příznivé podmínky díky silnému slunečnímu záření a větrným zdrojům, zároveň ale patří k oblastem, kde je voda dlouhodobě omezeným zdrojem.

Vývozní infrastruktura je zatím převážně ve fázi příprav, pilotních provozů a předběžných dohod. Egypt uzavřel dohody s mezinárodními developery v hodnotě 40 miliard dolarů na vodíkové a amoniakové projekty v ekonomické zóně Suezského průplavu. Maroko zvažuje vyčlenění jednoho milionu hektarů pro rozvoj vodíkových záměrů a Alžírsko plánuje propojení s Evropou prostřednictvím koridoru SoutH2. Většina velkých zařízení pro výrobu a export má zahájit provoz mezi lety 2027 a 2035.

Spotřeba vody může výrazně převýšit průmyslové odhady

Studie Akeema Adeyemiho Oladipa a Mustafy Gaziho pracovala s modelem vodíkové elektrárny o výkonu 1 gigawattu na ploše deseti hektarů v horkém a suchém klimatu. Vedle vody přímo potřebné pro elektrolýzu zahrnula také úpravu vstupní vody a chlazení zařízení. Právě tyto provozní položky mohou mít významný dopad na investiční i běžné náklady projektu.

Často uváděná spotřeba devíti litrů vody na kilogram vodíku podle autorů představuje pouze chemické minimum. Po započtení úpravy vody, ztrát při čištění a odpařování v chladicích systémech může skutečný odběr činit 35 až 170 litrů na kilogram vyrobeného vodíku. V severní Africe by tak rozsáhlé provozy mohly dále zatížit již vyčerpané zdroje podzemní vody, včetně zásob, které se v lidském časovém měřítku neobnovují.

Alternativou má být odsolování mořské vody. To však zvyšuje energetickou náročnost výroby a přináší další náklady na nakládání se slaným odpadem. Odsolovací zařízení vypouštějí zpět do moře koncentrovanou solanku, která může obsahovat i látky používané při údržbě technologie a čištění filtrů. V polouzavřených pobřežních vodách a lagunách se takový odpad může usazovat u dna, poškozovat mořské organismy a nepřímo ohrozit místní rybolov.

Certifikace vodíku má vedle emisí zohlednit i vodu

Autoři upozorňují, že současná pravidla pro označování vodíku za zelený se soustředí především na uhlíkovou stopu. Nízké emise při výrobě ale samy o sobě neřeší, zda projekt neodebírá příliš vody místním obcím, zemědělství a ekosystémům. Riziko spočívá v tom, že dovážející země získají přínos v podobě nižších emisí, zatímco environmentální náklady zůstanou v producentských regionech.

Studie proto navrhuje, aby certifikace zahrnovala také posouzení udržitelnosti odběru vody a dopadu slaných odpadních vod na mořské prostředí. Projekty by podle tohoto přístupu neměly získat označení zelené, pokud jejich spotřeba překračuje bezpečnou kapacitu místních zdrojů. Jednou z cest ke snížení konfliktu o sladkou vodu může být využití vyčištěné městské odpadní vody pro průmyslové účely. Pro investory i evropské odběratele to znamená, že vedle ceny energie a dopravního koridoru budou stále důležitější součástí ekonomiky vodíkových kontraktů také náklady na vodu, úpravu odpadů a environmentální povolení.