Americké hospodářství je podle ekonoma Olega Itskhokiho v dobré kondici, přestože voliči vnímají zejména dražší život a vyšší inflaci. Za hlavní slabinu Spojených států nepovažuje stav průmyslu ani obchodní deficit, ale veřejné finance. USA mají proti Evropě stále výrazně větší prostor pro daňovou reformu, která by mohla řešit federální schodek účinněji než dovozní cla.

Itskhoki z Harvardovy univerzity, který vystoupil v Praze na pozvání CERGE-EI, upozorňuje na neobvyklou kombinaci fiskálního deficitu a deficitu běžného účtu platební bilance. Takzvaný dvojí deficit býval podle něj charakterističtější spíše pro rozvojové ekonomiky, zatímco u bohaté země, jakou jsou USA, jde o nezvyklou situaci. Za podstatnější považuje fiskální schodek, jenž dosahuje zhruba tří procent HDP.

Cla mohou rozpočtu přinést dodatečné příjmy, jejich kapacita je však omezená. Pokud by byla schválena Kongresem jako daň, mohla by podle ekonoma odpovídat přibližně jednomu procentu HDP. To by sice snížilo deficit zhruba o třetinu, ale problém veřejných financí by tím nezmizel. Vyšší dovozní poplatky proto přirovnává spíše k malé dani z přidané hodnoty.

Spojené státy federální DPH nemají, fungují zde pouze daně z prodeje vybírané jednotlivými státy. Itskhoki odhaduje, že federální DPH kolem šesti procent by dokázala fiskální problém vyřešit. Politickou překážkou je však neochota Kongresu hlasovat o nových daních, stejně jako o clech.

Průmysl cla výrazně neoživila

Vybraná cla se v roce 2025 podle Itskhokiho zvýšila z přibližně tříprocentní dovozní daně na devět procent. Skutečný nárůst tak činil šest procentních bodů, což je podstatně méně než dříve zmiňované sazby 20 až 25 procent. Rozsáhlá oznámení cel proto podle něj neodpovídají jejich reálnému fiskálnímu ani ekonomickému efektu.

Jedním z deklarovaných záměrů bylo oživení zpracovatelského průmyslu. Tento cíl se ale podle ekonoma nenaplnil: zaměstnanost ve výrobě dále klesala a tempo jejího růstu zpomalilo. Ve zpracovatelském průmyslu pracuje asi 12 milionů z celkových 140 milionů lidí na americkém trhu práce, tedy přibližně devět procent pracovní síly.

Domácí výroba může část dovozů nahradit, zejména v oborech, do nichž proudí vysoké investice. Nové továrny jsou ale často kapitálově náročné a nevytvářejí mnoho pracovních míst. Platí to například pro výrobu polovodičů, kde mohou vznikat desítky až stovky tisíc pozic, což se však v rámci amerického trhu práce projeví jen omezeně.

Za zdravější základ amerického růstu Itskhoki považuje investice do umělé inteligence, datových center a dalších technologií. Produktivita v USA podle něj roste o více než dvě procenta, zatímco v západní Evropě se její růst pohyboval blízko nuly. Právě nízké daňové zatížení dává USA možnost reformu provést, zatímco Evropa čelí slabé produktivitě při již vysokých daních.

Evropa hledá odpověď na čínskou konkurenci

U evropských cel je podle Itskhokiho situace složitější než ve Spojených státech. Americká obchodní politika vůči tradičním partnerům označuje za problematickou, ale samostatnou otázkou je vztah k Číně. USA a Čína se podle něj fakticky nacházejí ve studené válce a jejich vzájemný obchod se výrazně propadl. Evropa zůstává s Čínou silněji obchodně propojena.

Čínská konkurence přitom tlačí zejména na evropský automobilový průmysl a další tradiční výrobní obory, kde získává tržní podíly. Dočasně nastavená cla mohou krátkodobě zmírnit tlak na některé sektory, nejsou však dlouhodobým řešením. Jakmile jsou ochranné bariéry zavedeny, bývá obtížné je zrušit a chráněná odvětví mohou zůstat závislá na starších technologiích.

Za zásadnější evropský problém označuje chybějící technologický sektor, který rychle roste v USA a Číně. Celní politika podle něj sama o sobě nedokáže takové investice a inovace do Evropy přivést. Světový obchod se navíc pravděpodobně bude opírat méně o rozsáhlé dohody prosazované Světovou obchodní organizací a více o regionální zóny volného obchodu. Spojené státy už ale podle Itskhokiho nebudou garantem otevřeného obchodu v podobě, jakou představovaly dříve.