Etiopská snaha získat dlouhodobý přístup k moři a neuzavřený spor s Egyptem o využívání Nilu zvyšují nejistotu v Africkém rohu. Vedle bezpečnostních dopadů jde o zásadní hospodářské téma: ve hře jsou náklady na zahraniční obchod vnitrozemské Etiopie, investice do přístavní infrastruktury i výroba elektřiny z Velké přehrady etiopské obnovy.
Na začátku roku 2024 podepsala vláda premiéra Abiye Ahmeda memorandum se Somalilandem, odštěpeným somálským regionem, o budoucí spolupráci. Addis Abeba jej prezentovala jako krok k dlouhodobě žádanému přístupu k moři a počítala mimo jiné s námořními službami a základnou v Adenském zálivu. Somálsko memorandum odmítlo s tím, že zasahuje do jeho územní celistvosti, protože Somaliland nepovažuje za samostatný stát.
Pro Etiopii, která patří k nejlidnatějším zemím Afriky a nemá vlastní pobřeží, není otázka přístavů pouze symbolická. Dostupné a předvídatelné spojení s námořní dopravou ovlivňuje ceny dovozu, vývozu i logistiku podniků. Šéf etiopské zpravodajské a bezpečnostní agentury Redwan Hussein v září zdůraznil, že země nehledá jen alternativní přístavy, například v Súdánu, Keni či Somalilandu, ale možnost investovat do vlastního přístupového bodu k moři a podílet se na jeho ochraně.
Reakce Somálska rozšířila spor o další regionální hráče. Mogadišo uzavřelo dohody o námořní obraně s Tureckem a Egyptem, zatímco Káhira posilovala svou vojenskou podporu Somálsku. Etiopské ministerstvo zahraničí tento vývoj označilo za riziko destabilizace okolí. Podle popisovaných informací se egyptská vojenská přítomnost v Somálsku může přiblížit také k prostoru, kde se střetávají zájmy Egypta, Etiopie a Súdánu.
Přehrada jako zdroj energie i spor o vodu
Nejdůležitějším bodem etiopsko-egyptského napětí zůstává Nil. Etiopie staví svou energetickou strategii na Velké přehradě etiopské obnovy, známé jako GERD. Projekt jí má umožnit výrazně zvýšit výrobu elektřiny, což je podmínkou pro rozvoj průmyslu, elektrifikaci domácností i budoucí vývoz energie. Egypt naopak zdůrazňuje svou závislost na stabilních dodávkách vody z Nilu, zejména v obdobích sucha.
V březnu 2015 podepsaly Egypt, Etiopie a Súdán Deklaraci principů, která měla vytvořit základ pro řešení neshod kolem GERD. Dokument však nepřinesl jednoznačný a vymahatelný režim pro napouštění nádrže a provoz přehrady. Když Etiopie v červenci 2020 zahájila napouštění, Egypt a Súdán to hodnotily jako porušení ducha dohody, zatímco Addis Abeba argumentovala právem využít vlastní přírodní zdroje pro hospodářský rozvoj.
Kořeny sporu sahají k dohodám z let 1929 a 1959, které přidělovaly převážnou část nilské vody Egyptu a Súdánu. Etiopie, jež se podle uvedených údajů podílí na průtoku Nilu více než 80 procenty, se na těchto ujednáních nepodílela a nepovažuje je za dostatečný základ pro současné uspořádání. Egypt je naopak pokládá za součást svých historických vodních práv.
Nejistota kolem vody má přímé finanční důsledky. Bez dlouhodobé dohody se hůře plánují energetické investice v Etiopii, zemědělská produkce v Egyptě i Súdánu a přeshraniční projekty, které by mohly zvyšovat odolnost regionu vůči suchu. Riziko politické či vojenské eskalace současně prodražuje pojištění dopravy, omezuje ochotu investorů vstupovat do infrastruktury a odvádí veřejné prostředky k bezpečnostním výdajům.
Staré soupeření získává nové spojence
Vztahy obou zemí zatěžují i historické zkušenosti. Napětí se prohloubilo už v 50. letech minulého století v souvislosti s postavením etiopské pravoslavné církve, budováním Asuánské přehrady, britským odchodem z Egypta a později také suezskou krizí. Během studené války pak stály Egypt a Etiopie často na opačných stranách geopolitického rozdělení: Egypt se za Anwara Sadata více orientoval na Západ, kdežto marxistický režim Mengistu Haile Mariama se opíral o Sovětský svaz.
V novější době Egypt rozšiřoval obranné i hospodářské vazby s Džibutskem, Keňou, Ugandou a dalšími státy v širším sousedství Etiopie. Zkoumá také spolupráci s Eritreou. Etiopie má v regionu omezený počet silných partnerů; významnou roli v jejích vztazích hrají Spojené arabské emiráty, jejichž kontakty s Addis Abebou jsou spojovány především s vazbami mezi Abiyem Ahmedem a prezidentem Mohamedem bin Zayedem al-Nahyanem.
Samotné země Afrického rohu přitom čelí vlastním problémům. Etiopie se potýká s vnitřními etnickými konflikty a spory na hranicích, Somálsko s politickou roztříštěností, klanovým napětím a hrozbami extremistických skupin. Dřívější trojstranná dohoda Etiopie, Eritreje a Somálska z 5. září 2018 nepřinesla trvalý institucionální rámec, protože byla založena hlavně na dohodě tehdejších politických představitelů.
Budoucí stabilita proto závisí na jednání, které oddělí hospodářské potřeby od mocenského soupeření. Etiopie potřebuje spolehlivé obchodní spojení s mořem a prostor pro výrobu elektřiny, Egypt zase předvídatelný režim nakládání s nilskou vodou. Bez dohody mohou spory dál zatěžovat státní rozpočty, brzdit podnikání a prohlubovat nejistotu v regionu, jehož ekonomika i zásobování obyvatel jsou na Nilu a bezpečných dopravních trasách mimořádně závislé.
