Na veletrhu Jewellery Technology Forum 2026 v italské Vicenze představily společnosti Legor Group a Tritone Technologies postupy kovového 3D tisku pro šperkaře a výrobce módních doplňků. Technologie může zkrátit cestu od návrhu k malé či střední sérii, její ekonomiku však stále určují výtěžnost výroby, náročné dokončování a vysoké ceny drahých kovů.
Jednadvacátý ročník fóra se konal 7. září ve Smart Hubu veletržního areálu Vicenza Expo Centre souběžně s akcí Vicenzaoro. Program se zaměřil na aditivní výrobu, tedy vrstvenou produkci dílů podle digitálního modelu. Ve šperkařství se dosud běžně používá zejména polymerní 3D tisk pro tvorbu modelů určených k odlévání. Stále větší pozornost ale získává přímá výroba kovových součástí.
Italská skupina Legor, která téměř 50 let dodává šperkařskému průmyslu slitiny, pokovovací materiály a prášky, provozuje od roku 2022 službu 3D Metal Hub. Její zástupci Mattia Lago a Mattia Trentin uvedli, že podnik za tři roky zpracoval více než 2 000 geometrií dílů pro klienty ze šperkařství a módních doplňků.
Legor využívá technologii binder jetting, při níž se vrstva kovového prášku selektivně spojuje pojivem. Následuje vytvrzení, odstranění pojiva a slinování, při němž získává výrobek konečnou pevnost i rozměry. Firma tiskne například z nerezové oceli 316L, ocelí PANACEA a 17-4PH a ze stříbra o ryzosti 925. Zlato, platina a titan jsou podle prezentace ve vývoji.
Výtěžnost rozhoduje o ceně zakázky
Právě ztráty mezi vytištěním a hotovým výrobkem ukazují, proč se 3D tisk nemůže posuzovat jen podle rychlosti stroje. U série 27 000 ocelových přívěsků z materiálu 316L zůstalo po slinování 26 157 kusů, což odpovídalo výtěžnosti 97,4 procenta. Po dokončovacích operacích bylo zákazníkovi dodáno 19 500 kusů. Série 1 100 stříbrných přívěsků skončila dodávkou 1 050 kusů, tedy výtěžností 95,5 procenta, přibližně za čtyři dny.
Složitější tvary vyžadovaly simulaci deformací, které vznikají při smršťování materiálu během slinování. U dílu s převisem se požadované rozměrové tolerance plus minus 0,1 milimetru podařilo dosáhnout až při druhém pokusu, s jemnější vrstvou o tloušťce 70 mikrometrů. Přesto výroba dosáhla výtěžnosti 92,5 procenta. U prstenu s gravírovaným logem a háčku řetízku se výtěžnost pohybovala mezi 88 a 93 procenty, zatímco u poutka opasku s hlubokým gravírováním činila 85,5 procenta.
Úzkým místem zůstává odstraňování zbytkového prášku z jemných rytin. Pro spolehlivé vyčištění mají mít linky podle Legoru šířku nejméně 0,2 milimetru a hloubku 0,35 milimetru. Společnost proto vyvinula nástroj IOJET s rakouským výzkumným centrem Joanneum Research a italským centrem SMACT v rámci unijního projektu IRISS. Zařízení s projekční asistencí má podle prezentace snížit podíl neúspěšně vyčištěných kusů z 10 až 15 procent na zanedbatelnou úroveň.
Legor vidí obchodní prostor technologie mezi malosériemi, které jsou už příliš velké pro ekonomické prototypování laserovým tavením kovového prášku, ale stále malé pro investici do nástrojů potřebných při vstřikování kovových prášků. Pro výrobce šperků tak může být podstatná zejména možnost vyrábět rozmanité série bez nákladné přípravy forem.
Izraelská Tritone Technologies prezentovala vlastní proces MoldJet, do něhož investovala také společnost Stratasys. Technologie nejprve vytváří dočasnou formu, jejíž dutiny se plní vodní suspenzí kovu nebo keramiky. Každá vrstva prochází optickou kontrolou s využitím umělé inteligence. Po dokončení se forma roztaví, díl se vyjme bez podpěr a následně projde odstraněním pojiva a slinováním.
Podle dat Tritone dosahovala slinutá měď hustoty 98 procent a keramika z oxidu hlinitého 98,5 procenta; po izostatickém lisování za tepla to bylo až 99,5 procenta. Uváděná rozměrová opakovatelnost činila plus minus 0,5 procenta, nejméně však 0,05 milimetru. Kapacita se výrazně liší podle výrobku: za 24 hodin lze vyrobit 250 ocelových prstenů, za 12 hodin 156 článků módního řetězu z titanu a oceli, zatímco série náušnic dosáhla 410 kusů za 90 minut.
Trh tlačí na efektivitu i doložitelnost výroby
Výzkumníci z Politecnico di Milano, veřejné technické univerzity v Miláně, odhadli světový trh šperků vyrobených 3D tiskem na 0,84 miliardy dolarů v roce 2023. Do roku 2030 má při průměrném ročním růstu 19,9 procenta dosáhnout zhruba 3 miliard dolarů. Region Asie a Tichomoří představuje 38 procent tohoto trhu. Aditivní výroba jako celek ale stále tvoří pouze 0,14 procenta z globálního výrobního trhu odhadovaného na 14 bilionů dolarů.
Ekonomové italské bankovní skupiny Intesa Sanpaolo zároveň popsali obtížné podmínky pro tradiční producenty. Celosvětová poptávka po zlatých špercích klesla objemově o 18 procent v roce 2025 a o 21 procent v prvním pololetí 2026. V Itálii se v roce 2025 snížily tržby sektoru o 5 procent a výroba o 13,8 procenta. Vývoz klesl o 21 procent na 10,8 miliardy eur, přesto představoval 45 procent celkového vývozu šperků z Evropské unie.
Intesa Sanpaolo ve svém výhledu počítá s cenou zlata 4 445 dolarů za troyskou unci na konci roku 2026 a 4 800 dolarů v roce 2030. Růst cen se očekává i u stříbra, platiny a palladia. Pro šperkaře to znamená větší tlak na omezení zmetkovitosti, přesné plánování materiálu a modely výroby, které nevážou kapitál do velkých zásob nebo forem.
Vedle výrobních nákladů sílí také regulatorní požadavky. Stefania Tessari ze společnosti ESGCapital upozornila na směrnici EU proti klamavým ekologickým tvrzením, která má být v členských státech použitelná od 27. září 2026. Značky budou muset dokládat svá tvrzení o udržitelnosti včetně původu materiálů a použitých výrobních postupů. Digitálně řízená výroba může usnadnit sledování těchto údajů, sama o sobě ale nenahradí průkaznou dokumentaci dodavatelského řetězce.