Ruční výroba mistrovských houslí zůstává oborem, v němž cenu neurčuje jen materiál, ale především dlouholetá praxe a stovky hodin přesné práce. Pražský houslař Tomáš Vávra, jehož nástroje využívá i Václav Hudeček, stanovuje cenu nového kusu nejméně na 150 tisíc korun. Vedle zakázkové výroby však značnou část jeho dílny tvoří opravy a zvukové úpravy dostupnějších českých nástrojů.
Vávra se houslařství věnuje čtyři desetiletí a navázal na práci svého otce, který se i v devadesáti letech do pražské dílny občas vrací. Základ řemesla se podle něj výrazně nezměnil. Moderní vybavení pomáhá jen v jednotlivostech, například elektrická vrtačka nahradila dřívější ruční nástroje nebo přípravek usnadňuje výrobu ladicích kolíků. Rozhodující část práce však stále vyžaduje ruční opracování, zkušenost a cit pro materiál.
Rozdíly mezi houslařskými dílnami vznikají v detailech konstrukce, tvaru šneka či složení laku. Právě schopnost rozpoznat vlastnosti konkrétního kusu dřeva a správně jej opracovat se buduje řadu let. Vávra odhaduje, že za celý život vytvořil přibližně patnáct houslí na míru. Na jeden nový nástroj připadá nejméně 250 hodin čistého času, často ale podstatně více. Zákazník si hotové housle přijde vyzkoušet až po dokončení a houslař předem nevybírá zálohu.
Staré dřevo a práce s rezonancí určují hodnotu nástroje
Materiál pro vlastní mistrovské nástroje má Vávra zčásti po dědečkovi, který ve 30. letech nakupoval dřevo na Šumavě. Dřevo musí být podle houslaře dostatečně vyzrálé, protože čerstvý materiál by mohl sesychat a praskat. Spodní deska a luby se vyrábějí z javoru, zatímco pro horní desku se používá smrk. Vávra považuje za mimořádně vhodný šumavský smrk, který má díky podmínkám růstu potřebné rezonanční vlastnosti.
Každý kus materiálu je však jedinečný, a výsledek proto nelze přesně předem garantovat. Pro Václava Hudečka například vznikly housle z velmi tvrdého starého dřeva, které dříve leželo v místě, přes něž rodina najížděla do garáže. Opracování takového kusu bylo náročné, výsledný nástroj ale podle Vávry splnil požadavky hráče.
Zvuk houslí závisí na souhře mnoha částí a na správně nastaveném napětí konstrukce. Houslař pečlivě upravuje basový trámek, takzvanou duši mezi deskami i tloušťku přední a zadní desky. Ta se podle místa a hustoty dřeva pohybuje zhruba mezi dvěma a čtyřmi a půl milimetry. Příliš silné dřevo vibrace tlumí, nástroj pak zní slabě, matně a hráč musí při hře více tlačit na smyčec.
Nové housle navíc nedosahují konečné zvukové podoby okamžitě. Konstrukce si při hraní postupně sedá a zvuk dozrává. Vávra upozorňuje, že nástroj, který by zněl dokonale hned po dokončení, by mohl během následujících let ztratit odezvu.
Opravy levnějších nástrojů jsou stabilní částí dílny
Vedle nákladné zakázkové výroby představují důležitou část práce úpravy dostupnějších nástrojů. Vávra vyhledává české housle z dobrého materiálu, jejichž zpracování podle něj nevyužilo plný zvukový potenciál dřeva. Po otevření nástroje může upravit desky a další části tak, aby housle lépe reagovaly a měly plnější zvuk. Taková práce má význam i pro začátečníky, jimž kvalitněji seřízený nástroj může usnadnit první roky hry.
Houslař zároveň upozorňuje na riziko padělků na trhu se staršími nástroji. Do dílny se mu dostávají housle nabízené jako práce známých dílen, jejichž původ však neodpovídá označení uvnitř nástroje. V jednom případě vzbudilo pochybnost výrobní číslo přesahující 800 kusů, protože podle Vávry dokáže řemeslník pracující celý život zhotovit nejvýše kolem 250 houslí.
Samostatnou hodnotu mají také smyčce. Mistrovské kusy z hustého brazilského a pernambukového dřeva mohou stát až 200 tisíc korun, přičemž těžba těchto materiálů je přísně regulovaná. Pro jejich zvukové vlastnosti se používají i žíně z bílých koní. V houslařské dílně se tak potkává dlouhá životnost materiálu, náročná ruční práce i potřeba opatrně posuzovat původ a kvalitu nástroje před jeho koupí.
