Demokratická soutěž podle autora komentáře nestojí jen na účasti ve volbách, ale také na penězích, které umožňují fungování nezávislých médií a politických stran. Tvrdí, že pravidelné drobné příspěvky veřejnosti by mohly snížit finanční převahu aktérů s velkým kapitálem a posílit pestrost veřejné debaty.
Text reaguje na atmosféru po komunálních volbách, debatách o veřejnoprávních médiích a veřejných demonstracích. Jeho hlavní argument však míří k dlouhodobému ekonomickému problému: tradiční mediální model se během posledních let výrazně proměnil. Výnosy z reklamy, které dříve podporovaly zejména velké deníky, podle autora ve velké míře převzaly globální digitální platformy, jako jsou Facebook, Google a TikTok.
Nezávislé redakce proto ve větší míře závisejí na předplatném. Úspěšnější placená média, mezi nimiž autor uvádí Deník N a Respekt, mají podle něj desítky tisíc předplatitelů. To však představuje jen malou část dospělé populace. Vedle nich fungují podcasty, videoprojekty, blogy a specializované tituly, jejichž finanční zázemí bývá ještě omezenější.
Prostor pro média i lokální redakce
Autor odhaduje, že na výrazné posílení nezávislé mediální scény by stačila přibližně miliarda korun ročně. V přepočtu jde asi o 100 korun na člověka a rok, zatímco příspěvek 500 korun ročně by podle něj mohl vytvořit prostor i pro rozvoj televizních, rozhlasových, lokálních a odborně zaměřených projektů. Současný objem takto získaných peněz odhaduje zhruba na pětinu potřebné sumy.
Význam nevidí pouze v samotném objemu financí, ale také v rozložení příjmů mezi větší počet nezávislých vlastníků a redakcí. Za podstatnou považuje redakční i finanční nezávislost na vlastníkovi, který by mohl prostřednictvím média sledovat vlastní obchodní či politické zájmy.
V závěru této části přichází s myšlenkou společného předplatného, které by za dva až tři tisíce korun ročně zpřístupnilo více nezávislých médií. Takový model by podle něj čtenářům usnadnil kontakt s různými názorovými proudy, protože platit si jednotlivě větší počet titulů je pro většinu domácností nákladné.
Politické strany narážejí na rozdílné rozpočty
Podobnou nerovnováhu autor popisuje u financování politických stran. Poukazuje na nákladné a dlouhodobé kampaně, v nichž se vedle viditelné reklamy mohou uplatňovat i hůře měřitelné aktivity na sociálních sítích. Podle jeho propočtu chybí stranám, které nemají silné individuální sponzory, asi 200 milionů korun na dorovnání výdajů v hlavní kampani před sněmovními volbami. Protože se konají jednou za čtyři roky, odpovídalo by to zhruba 50 milionům korun ročně, tedy necelým deseti korunám na obyvatele.
Text zároveň připomíná, že státní příspěvky na činnost politických stran nebyly od roku 2001 valorizovány. Jejich reálná kupní síla tak podle autora klesla na méně než polovinu. Strany přitom financují nejen volební kampaně, ale také regionální struktury, odborné zázemí a každodenní provoz.
Autor vyzývá občany, aby si vedle placení médií zvolili politickou stranu podle vlastního přesvědčení a podporovali ji drobnými dary. Argumentuje zkušeností ze Spojených států, kde se na financování politiky podílí velké množství malých dárců, byť tam zároveň významnou roli hrají i velcí sponzoři.
Podstatou návrhu je přesun části odpovědnosti za informační a politické prostředí přímo na občany. I relativně malé pravidelné platby mohou v souhrnu financovat redakční práci, lokální zpravodajství, odborné analýzy i stabilnější fungování politických organizací. Autor je přesvědčen, že širší finanční základna by pomohla omezit závislost těchto institucí na několika majetných podporovatelích.

