Rozvoj kriminalistiky v českých zemích na přelomu 19. a 20. století přinesl bezpečnostním složkám nové nástroje pro vyhledávání a vyhodnocování stop. Vedle technického pokroku, který usnadňoval práci pachatelům, se totiž rychle prosazovaly i metody, jež měly zlepšit dokazování a zvýšit spolehlivost identifikace u soudů.

Jednou z klíčových novinek byla daktyloskopie. Na vědecký význam papilárních linií na prstech rukou upozornil už český fyziolog Jan Evangelista Purkyně. V praktické rovině pak sehrál důležitou roli William James Herschel, který v Indii od roku 1858 využíval otisky prstů při ověřování příjemců důchodů, aby omezil podvody. Zároveň tím získal podklady pro další zkoumání a potvrdil, že otisk prstu se s věkem nemění.

Moderní klasifikační základ pro policejní využití ale vytvořil především Francis Galton. Jeho práce otevřela cestu k širšímu nasazení daktyloskopie u anglické policie. Na ni navázal sir Edward Richard Henry, který systém rozvíjel nejprve v Kalkatě a později jej prosadil i ve Scotland Yardu. Když jeho evidence v roce 1897 obsahovala 200 000 karet, vypracoval vlastní soustavu třídění. O dva roky později londýnská komise rozhodla, že metoda otisků prstů je vhodnější než tehdy používaná antropometrie, tedy měření částí lidského těla. Důvodem byla nejen rychlost, ale i vysoká spolehlivost, tehdy vyjadřovaná pravděpodobností chyby 1:64 000 000 000.

V českých zemích se otisky prstů zkoušely už od července 1891 u vybraných vězňů. František Protivenský je tehdy shromažďoval pro studijní účely. Od roku 1903 začal s jejich soustavným pořizováním a budoval sbírku na vlastní náklady. Skutečný posun však přišel až v září 1908, kdy daktyloskopické karty nahradily karty antropometrické. Tím vznikl základ systematické desetiprsté evidence.

Ve dvacátých letech se pak evidence dále centralizovala. Daktyloskopické karty ze všech četnických stanic a policejních úřadů se začaly posílat do zjišťovacího oddělení policejního ředitelství v Praze. V roce 1929 už tato databáze obsahovala zhruba 250 000 karet. Pro tehdejší vyšetřování to znamenalo výrazné zrychlení porovnávání údajů i pevnější důkazní oporu v trestních řízeních.

Když otisky nestačily, nastoupily stopy po nástrojích

Vedle daktyloskopie se rozvíjela také mechanoskopie. Její vznik souvisel hlavně s nárůstem vloupání do pokladen. Kasaři po sobě často zanechávali minimum stop a poté, co se v některých případech staly usvědčujícím důkazem otisky prstů, začali používat rukavice. Vyšetřovatelé se proto více soustředili na způsob provedení činu, poškození pancířů pokladen a stopy po použitých nástrojích.

Právě ty měly zásadní význam. Vedle běžně vyráběného nářadí se totiž objevovaly i upravené nebo zakázkově zhotovené nástroje, například paklíče, hasáky či páčidla. Stopy na kovu, stejně jako nalezené úlomky náčiní, mohly pomoci propojit konkrétní nástroj s konkrétním vloupáním. Pokud se nářadí nenašlo přímo na místě, bývalo zajišťováno při domovních prohlídkách.

Na rostoucí význam této metody reagovalo i institucionální zázemí. V roce 1931 vznikla u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze takzvaná skupina lupičů pokladen. Jejím úkolem byl systematický boj proti kasařům právě prostřednictvím vyhodnocování stop nástrojů na vyloupených pokladnách. Skupinu vedl vrchní strážmistr Ladislav Havlíček, který je považován za zakladatele mechanoskopie v Československu.

Podobný vývoj zaznamenala i kriminalistická balistika. Ta se zaměřovala na střely, nábojnice a střelné zbraně a postupně se prosazovala jako specializovaný důkazní obor. Její starší kořeny sahají do zahraničí, ale na území Čech je jako první doložen znalecký posudek z roku 1907 v případu Václava Karkulíka, který na strážnici zastřelil svého nadřízeného Václava Reicherta. Pachatel byl zadržen na místě i se zbraní.

Za skutečný nástup vědecké kriminalistické balistiky je však označován až rok 1925. Tehdy se výsledky odborného zkoumání prosadily před soudem jako pevný a prakticky nezpochybnitelný důkaz. Právě v tom spočíval širší význam těchto změn: kriminalistika už nespoléhala jen na výpovědi a doznání, ale stále více stavěla na technicky podložených expertizách, které zvyšovaly přesnost vyšetřování i jistotu soudního rozhodování.