Sovětský program jaderných ponorek Projektu 949 Granit a modernizovaného Projektu 949A Antěj měl dát námořnictvu účinný nástroj proti americkým letadlovým lodím. Ambiciózní koncepce založená na střelách P-700 Granit, dvojici reaktorů a rozsáhlém systému navádění však znamenala mimořádně nákladný závazek. Právě dlouhodobá finanční a materiálová náročnost patřila k důvodům, proč se původní plán nepodařilo dokončit.

Sovětský svaz začal vyzbrojovat ponorky raketami už v polovině 50. let. V dalších desetiletích se z raketových systémů stala jedna z hlavních priorit vojenského plánování. Protože země nedokázala ve srovnatelném rozsahu vybudovat klasické svazy letadlových lodí, soustředila se na plavidla určená k jejich ničení. Projekt 949, v terminologii NATO známý jako Oscar I a Oscar II, představoval třetí a poslední generaci těchto specializovaných ponorek.

Základním úderným prostředkem bylo 24 protilodních střel P-700 Granit uložených v bočních kontejnerech. Vývoj střely předcházel samotné ponorce a konstrukci provázely potíže. Leningradská konstrukční kancelář SKB Rubin připravila zhruba sto návrhů, než byl v roce 1972 schválen rozměrný projekt konstruktéra Pustinceva. Plán počítal s dvaceti ponorkami postavenými během deseti let, skutečná výroba ale nabrala zpoždění už od počátku.

První člun se začal stavět až tři roky po schválení projektu. Zkušební provoz navíc ukázal problémy s hlučností a ovladatelností. Následné úpravy přinesly lepší vrtule a účinnější kormidla, přičemž původní dva čluny zůstaly vedeny jako Projekt 949 Granit a novější plavidla jako Projekt 949A Antěj. Každá změna v takto složitém programu znamenala další nároky na výrobní kapacity, materiál i rozpočet.

Drahé navádění bez jistého výsledku

Nejslabším článkem nebyla jen stavba ponorek, ale také schopnost dostat střely k cíli na velkou vzdálenost. Palubní prostředky měly zaměřit cíl přibližně do 200 kilometrů, což omezovalo praktické využití proti letadlovým lodím chráněným protiponorkovými plavidly a útočnými ponorkami. Pomoc průzkumných letounů Tu-95R zase zvyšovala riziko, že protivník odhalí aktivitu sovětských sil.

Velké očekávání proto směřovalo k satelitnímu systému Legenda, vyvíjenému od 60. let. Síť 32 družic měla teoreticky pokrýt celý svět a umožnit navádění střel Granit až na vzdálenost 500 kilometrů nebo více. Systém byl v roce 1982 jen částečně funkční, testy navádění střel od roku 1985 nepřinesly očekávané výsledky a další tři roky zabraly opravy a zkoušky. V roce 1988 došly finance a Legenda vstoupila do provozu i přes přetrvávající nedostatky.

V 90. letech družice postupně přestaly fungovat. Jejich náhrada systémem Liana se výrazně protáhla: první prototypová družice odstartovala v roce 2009, na druhou se čekalo do ledna 2021. Náklady na desítky let vývoje, starty satelitů a jejich provoz tak nepřinesly stabilní schopnost, která byla pro celý koncept klíčová.

Ponorky mohly při hledání a navádění využívat také pomoc dalších atomových člunů. Takové řešení ale dále zvyšovalo personální, provozní i investiční nároky. Jeden Antěj tak pro plnohodnotnou operaci potřeboval podporu tří dalších drahých ponorek. Současně musely lodě alespoň na chvíli vysunout antény nad hladinu, což mohly hlídkové letouny NATO odhalit.

Výroba skončila dříve, než plánovali konstruktéři

Technická koncepce Projektu 949 byla sama o sobě náročná. Ponorky měly dvojitý trup, dva jaderné reaktory a dvě lodní vrtule. Redundance měla zvýšit odolnost pro případ poruch či havárií, současně však přinášela více techniky k údržbě a vyšší hlučnost. Vedle reaktorů nesly plavidla i dva záložní diesely, elektromotory, akumulátory a záchrannou kabinu pro celou posádku.

První dva čluny, Archangelsk a Murmansk, vznikly v loděnicích Sevmaš v Severodvinsku mezi lety 1975 a 1983. Kvůli nedostatku peněz neprošly plánovanými opravami z let 1991 a 1993 a v roce 2004 byly sešrotovány. Také produkce Projektu 949A zůstala pod původními představami. Dokončené lodě vstupovaly do služby v letech 1988 až 1996, zatímco Volgograd a Barnaul byly po dlouhém rozestavění v roce 2012 sešrotovány.

Do služby se v roce 2022 dostal Bělgorod, přestavěný na nosič jaderného torpéda Poseidon. Z ostatních dokončených plavidel zůstávaly v provozu Omsk, Tver, Smolensk a Orjol, zatímco Irkutsk, Voroněž, Čeljabinsk a Tomsk byly formálně vedeny v opravách. Například Irkutsk se opravuje od roku 2008, což ukazuje, jak obtížné je financovat a organizačně zvládat životní cyklus tak velkých jaderných plavidel.

Přesné celkové výdaje Sovětský svaz nezveřejnil. Už stavba běžné, podstatně menší atomové ponorky se ale ve světě pohybuje v řádu miliard dolarů. Projekt 949 proto nelze hodnotit odděleně od souběžné výstavby strategických ponorek třídy Akula, vývoje střel a budování satelitního navádění. Nedostatek financí se nakonec projevil zastavením výroby Projektu 949A přibližně v polovině plánovaného počtu, nerealizovaným Projektem 949B i ukončením programu Akula v roce 1998.

Vysokou cenu programu připomněla i katastrofa ponorky Kursk. Při manévrech 12. srpna 2000 ji po odpalu dvou cvičných torpéd zasáhly dvě exploze a plavidlo kleslo do hloubky 108 metrů. Vyšetřování po vyzvednutí vraku na podzim 2001 uzavřelo, že prvotní výbuch souvisel s nedbale udržovaným torpédem typu 65-76. Zahynulo všech 118 námořníků. Tragédie vedle lidských ztrát ukázala i náklady dlouhodobě odkládané údržby a omezených investic do bezpečnosti.