Olympijský vítěz Robert Změlík se zapsal do historie českého sportu zlatem z Barcelony. Dnes ale jeho jméno rezonuje hlavně v insolvenčním řízení. Podle poslední zprávy splatil věřitelům za více než dva roky oddlužení jen 0,27 % dluhů — tedy přibližně 2,70 Kč z každé tisícikoruny. Současným tempem by úplné splacení závazků trvalo dlouhá staletí. Případ tak znovu otevírá otázku, zda oddlužení vždy spravedlivě chrání i věřitele.
Olympijský vítěz v desetiboji Robert Změlík patří k nejvýraznějším sportovním osobnostem české historie. V Barceloně 1992 získal zlato a podle Českého olympijského týmu svým triumfem „nastartoval zlatou éru českého desetiboje“. Dnes se však jeho jméno neobjevuje jen ve sportovních statistikách, ale také v insolvenčních dokumentech a zprávách o miliardových závazcích z podnikání.
Podle poslední zprávy o průběhu oddlužení, citované v dostupných podkladech, stihl Změlík za více než dva roky trvající režim oddlužení splatit věřitelům pouze 0,27 procenta svých závazků. Jinými slovy: z každé půjčené tisícikoruny zatím připadá věřitelům přibližně 2 koruny a 70 haléřů.
Dluhy, které by současným tempem trvalo splácet téměř 900 let
Oddlužení Roberta Změlíka bylo schváleno na počátku roku 2024. Podle zprávy insolvenční správkyně Moniky Urbanové ke konci května splatil věřitelům 0,27 procenta svých dluhů. Správkyně zároveň uvedla, že dlužník si plní povinnosti vyplývající ze schváleného oddlužení a doporučila jeho setrvání v režimu oddlužení.
Právě zde ale vzniká zásadní otázka pro věřitele i veřejnost. Pokud by za více než dva roky bylo splaceno pouze 0,27 procenta dluhů, jednoduchý přepočet ukazuje, že při stejném tempu by úplné splacení závazků trvalo přibližně 900 let. Nejde tedy jen o právní formalitu, ale o symbolický příklad toho, jak může oddlužení u mimořádně vysokých závazků působit na věřitele frustrujícím dojmem.
Od olympijského zlata k miliardovým závazkům
Robert Změlík se do sportovní historie zapsal jako vítěz olympijského desetiboje v Barceloně 1992. Český olympijský tým uvádí, že se tehdy zařadil mezi velké postavy domácího sportu a později startoval také na olympijských hrách v Atlantě 1996, kde obsadil sedmé místo.
Po sportovní kariéře se Změlík naplno věnoval podnikání. Jeho jméno bylo spojeno především se společností StarLife a prodejem potravinových doplňků. Podle veřejně dostupných zpráv dluhy souvisejí právě s krachem podnikání v oblasti doplňků stravy, přičemž média uváděla závazky dosahující až 1,7 miliardy korun.
Novinky.cz s odkazem na insolvenční rejstřík uvedly, že Změlíkovy dluhy dosahují 1,7 miliardy korun, přičemž někdejší atlet s touto výší nesouhlasil. Součástí vypořádání měl být také prodej sídla bývalé firmy v Hostivici za 151 milionů korun. Ani taková částka však podle dostupných informací nestačila na podstatné uspokojení věřitelů.
Prodej medailí jako symbol pádu
Jedním z nejsledovanějších momentů Změlíkovy insolvenční kauzy byl osud jeho sportovních medailí. Podle e15 soud v rámci oddlužení nařídil, aby Změlík předal své olympijské medaile insolvenční správkyni a aby byly zpeněženy ve prospěch věřitelů.
Pozdější zprávy uváděly, že medaile včetně olympijského zlata z Barcelony byly skutečně prodány, přičemž jejich sadu měl na základě výjimky soudu koupit Změlíkův otec. To z celé kauzy vytvořilo nejen právní a ekonomický případ, ale také silný společenský symbol: olympijské zlato, kdysi znak největšího sportovního úspěchu, se stalo položkou v insolvenčním řízení.
Návrat ke stejnému oboru a otázky věřitelů
Další rozměr celé kauzy přinesly informace, že se Změlík vrátil k podnikání s potravinovými doplňky. e15 v roce 2024 napsal, že se někdejší olympionik vrátil do byznysu, ve kterém už jednou zbankrotoval, a že jej podle článku vyplácí dcera.
Taková situace logicky vyvolává otázky. Pokud je dlužník v oddlužení, věřitele přirozeně zajímá, zda skutečně využívá všechny dostupné příjmy a možnosti k co nejvyššímu uspokojení pohledávek. Insolvenční správkyně podle citované zprávy uvádí, že Změlík vyvíjí veškeré úsilí pro dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů. Z pohledu věřitelů však může být těžké přijmout, že se po více než dvou letech nacházejí pouze na úrovni 0,27 procenta.
Oddlužení není automatické odpuštění morální odpovědnosti
Oddlužení je zákonný nástroj, který má umožnit poctivému dlužníkovi nový začátek. Neznamená to však, že by společnost neměla diskutovat o spravedlnosti vůči věřitelům, zejména pokud jde o závazky v řádu stovek milionů až miliard korun.
V případě Roberta Změlíka je kontrast mimořádně silný. Na jedné straně stojí sportovní legenda, muž, který přinesl Československu olympijské zlato a stal se vzorem celé generace. Na straně druhé stojí věřitelé, kteří podle dostupných údajů dostali zatím jen nepatrný zlomek svých pohledávek.
Případ, který ukazuje slabinu systému
Změlíkův případ není jen příběhem jednoho bývalého sportovce a podnikatele. Je také otázkou, zda insolvenční systém dokáže dostatečně chránit věřitele v případech, kdy jsou dluhy obrovské a reálné splátky mizivé.
Pokud dlužník při miliardových závazcích splatí za více než dva roky jen 0,27 procenta, může být právně vše v pořádku, ale ekonomicky a morálně to zůstává problém. Věřitelé mohou oprávněně vnímat podobné tempo jako faktické smíření systému s tím, že naprostá většina dluhů nikdy zaplacena nebude.
Robert Změlík tak dnes nestojí před desetibojem na stadionu, ale před mnohem delším závodem: závodem o důvěru věřitelů, veřejnosti a insolvenčního systému. A podle dosavadního tempa splácení jde o závod, který by neměřil roky, ale staletí.
Prohřešky, které si zaslouží článek, můžete hlásit na anticorruptionhotline.com nebo na protikorupcnilinka.cz.
