Po smrti Barucha Spinozy v roce 1677 jeho příbuzní zjistili, že hodnota pozůstalosti nestačí na krytí dluhů, a dědictví proto odmítli. Do úředního soupisu majetku se navíc nedostaly filozofovy rukopisy: spolupracovníci je bezprostředně po jeho smrti tajně převezli do Amsterdamu, kde připravovali jejich posmrtné vydání.
Spinozova pozůstalost zahrnovala především oblečení, běžné osobní věci, nástroje související s jeho řemeslem a knihovnu o zhruba 160 svazcích. Většina knih byla v latině, mezi dalšími byly tituly v italštině a španělštině. Majetkové vypořádání však ukázalo, že závazky jsou vyšší než možný výnos z dědictví. Rodina se proto nároku na pozůstalost vzdala.
Takový postup měl praktický význam i pro věřitele a správu pozůstalosti: oficiální soupis sloužil k vypořádání dluhů, zatímco nejcennější intelektuální materiál zůstal mimo něj. Spinozovy texty byly přepraveny do Amsterdamu, protože jejich držitelé se obávali zásahu úřadů a zničení rukopisů.
Tajná redakce připravila vydání během jediného roku
Amsterdamský okruh Spinozových stoupenců v průběhu roku 1677 dokončil svazek Opera Posthuma. Obsahoval mimo jiné Etiku, Tractatus Politicus, korespondenci a hebrejskou gramatiku. Současně vznikal překlad do nizozemštiny. Vydání neslo jen iniciály B. d. S., tedy Benedictus de Spinoza, přesto předmluva autorství zřetelně odhalovala.
Celý projekt vznikal v prostředí, kde zveřejnění textů představovalo nejen intelektuální, ale i provozní riziko. Pokud by úřady zjistily, kde se rukopisy nacházejí, mohly je nechat zlikvidovat. O vypátrání textu Etiky se zajímala také inkvizice. Kardinál Barberini na podzim 1677 pověřil biskupa Johannese van Neercassela, aby pátrání v Nizozemí zajistil.
Vyšetřování se dostalo až k jednomu z hlavních organizátorů vydání, avšak bez výsledku. Tištěné Opera Posthuma se pak dostalo mezi evropské vzdělance, včetně Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Katolická církev následně Spinozova díla zařadila na index zakázaných knih.
Příběh pozůstalosti tak ukazuje výrazný rozdíl mezi bezprostřední finanční hodnotou majetku a dlouhodobým významem nehmotného díla. Spinozovi dědici neviděli v zadlužené pozůstalosti ekonomický přínos, zatímco jeho spolupracovníci považovali rukopisy za materiál natolik cenný, že kvůli jejich vydání podstoupili utajené logistické i právní riziko.
