České vyjednávání o budoucím rozpočtu Evropské unie se podle kritiky europoslankyně Danuše Nerudové příliš soustředí na zemědělské a tradiční kohezní dotace. V době, kdy Česko může postupně ztrácet nárok na část podpory z kohezních programů, by se země podle ní měla výrazněji zaměřit na financování inovací, výzkumu, obranného průmyslu a malých a středních podniků.
Téma otevřela rozhlasová debata europoslankyň Danuše Nerudové a Jaroslavy Pokorné Jermanové. Zatímco Pokorná Jermanová hájila význam podpory zemědělství, Nerudová upozornila, že česká ekonomika nestojí pouze na tomto odvětví. Pro budoucí konkurenceschopnost jsou podle ní podstatné také investice do sektorů s vyšší přidanou hodnotou.
Do sporu vstupuje i otázka možného střetu zájmů premiéra Andreje Babiše ve vztahu k holdingu Agrofert. Původní komentář odkazuje na stanovisko Evropské komise, podle něhož převod holdingu do svěřenských fondů nemá být dostatečným řešením. Hnutí ANO tento výklad zpochybňuje a považuje věc za neuzavřenou úřední komunikaci.
Nerudová však argumentuje, že samotná existence takového sporu může snižovat váhu českých požadavků při debatě o zemědělských dotacích. Pokud ostatní členské státy vnímají podporu konkrétního sektoru i skrze osobní ekonomické vazby předsedy vlády, může se podle ní oslabit vyjednávací důvěryhodnost celé země.
Kohezní peníze nemusí být pro Česko samozřejmostí
Pro české firmy a veřejné investice je důležité, že se mění podmínky pro čerpání evropských peněz. Většina českých regionů již podle Nerudové překročila hranici 85 procent průměrného HDP Evropské unie na obyvatele. Právě tento ukazatel hraje roli při přístupu k části kohezních programů.
Pokud by Česko v příštích letech o část tradiční podpory přišlo, muselo by hledat jiné zdroje evropského financování. V debatě se proto objevuje zejména fond konkurenceschopnosti, který má podporovat vědu, výzkum, technologický rozvoj, obranný průmysl i inovativní malé a střední podniky. Pro řadu firem by takové programy mohly být významnější než systém, který je založen především na přímé podpoře zemědělské produkce.
Nejde přitom o zpochybňování významu zemědělství ani potravinové bezpečnosti. Jádrem sporu je rozdělení politické a vyjednávací pozornosti v okamžiku, kdy se evropský rozpočet může více orientovat na technologickou konkurenceschopnost. Německo a další státy prosazují úspornější přístup a důraz na dohánění technologického náskoku světových ekonomik.
Pro Česko tak bude podstatné, zda dokáže současně hájit zájmy zemědělských podniků a získat silnou pozici u fondů určených pro modernizaci průmyslu. Příliš jednostranná orientace na dosavadní dotace by mohla zvýšit riziko, že české firmy a regiony nevyužijí nové finanční nástroje včas a v dostatečném rozsahu.
