Těžba černého uhlí v České republice skončila 31. ledna 2026 zastavením provozu v Dole Československé mládeže ve Stonavě na Karvinsku. Konec posledního černouhelného dolu uzavírá zhruba 266 let od prvních doložených pokusů o dobývání v rosicko-oslavanské oblasti. Rozhodly vyčerpané těžitelné zásoby, dlouhodobá nerentabilita i postupný ústup od fosilních paliv. Odvětví přitom po generace stálo u rozvoje bank, hutí, železnic a velkých průmyslových podniků.
Černé uhlí bylo v českých zemích známé už v 15. století, zprvu však mělo omezené využití. Odebírali je hlavně kováři, výrobci skalice a skláři. Výraznější obchodní význam získalo v 18. století, kdy zdražovalo dřevo. Uhlí se začalo používat k vytápění domácností a při výrobě cihel, vápna, piva, mýdla, svíček, pálenky či bělení plátna.
Průmyslová revoluce ve druhé polovině 19. století pak proměnila surovinu v základ hospodářského růstu. Největší ložiska ležela v ostravsko-karvinském, kladenském, plzeňsko-nýřanském a rosicko-oslavanském revíru. Těžbu zpočátku ovládali šlechtici a takzvaní uhlobaroni, postupně ji ale propojily velké průmyslové skupiny s bankami a železničními společnostmi. Vlastnictví dolů znamenalo vliv nejen na dodávky energie, ale také na výrobu koksu, dopravu, odbyt a financování průmyslu.
Aristokracie a banky vybudovaly ostravský průmysl
Počátky těžby na Ostravsku a Karvinsku souvisejí s Habsbursko-Lotrinskou dynastií, která držela Těšínské knížectví. Uhlí zde bylo objeveno v šedesátých letech 18. století a sloužilo hamrům i Třineckým železárnám. Arcivévoda Karel Ludvík rozvíjel dobývání a výstavbu moderních vysokých pecí. Jeho syn arcivévoda Albrecht patřil mezi nejmajetnější středoevropské magnáty: jeho doly představovaly 11 procent slezské těžby a podniky se statky zaměstnávaly přibližně 20 000 lidí.
Poslední těšínský kníže arcivévoda Bedřich, kterého Petr Bezruč v Slezských písních spojil s postavou markýze Géra, začal důlní a hutní majetek prodávat ještě před první světovou válkou. Po roce 1918 ztratil zbývající majetek v Československu a žil dále na panstvích v Maďarsku. Ze sídla v Židlochovicích se stalo zázemí správy státních lesů a statků, zatímco někdejší vídeňská rezidence těšínských knížat dnes slouží jako muzeum Albertina.
Významnou pozici v revíru měl rovněž rod Hohenlohe. Kníže Christian Kraft, pruský generál a poslední představitel rodu, zaměstnával ve slezských závodech 10 000 lidí. Rok před první světovou válkou prodal doly a podniky Ignazi Petschekovi za 44 milionů marek a roční rentu čtyři miliony marek. Jeden milion tehdejších marek by podle uvedeného přepočtu odpovídal zhruba 900 milionům korun.
Rozhodující roli ve Vítkovicích získal bankovní kapitál. Olomoucký arcibiskup Rudolf Jan, bratr Karla Ludvíka a správce hukvaldského panství, rozhodl roku 1828 o stavbě vysokých pecí. Vítkovické železárny pak v roce 1835 koupila společnost ovládaná bankéřem Salomonem Mayerem von Rothschildem. Potřebovala vyrábět kolejnice pro Severní dráhu císaře Ferdinanda, první parní železnici ve střední Evropě, na jejíž výstavbu Rothschild získal koncesi.
Rothschildové vytvořili provázanou skupinu zahrnující banku, železárny, šachty, koksovny, železnice i další výrobu. Na jejich aktivity navázala také Creditanstalt, založená další generací rakouské větve rodu spolu se Schwarzenbergy, Auerspergy a Fürstenbergy. Banka držela podíly v mnoha důlních společnostech. Vítkovický areál doplnily dělnické kolonie, ředitelské domy, kostel svatého Pavla, empírový zámek a také sídlo rodiny v Šilheřovicích s rozsáhlým parkem a skleníky.
Poslední majitel koncernu Alphonse Maier Rothschild přenechal každodenní správu československých továren a dolů svému bratru Eugénovi, který přijal československé občanství. Rodinný majetek následně zabavili nacisté; Eugéne Rothschild uprchl nejprve do Francie a později do Spojených států.
Další doly v ostravské pánvi vznikaly na panstvích hrabat Wilczků a Larisch-Mönnichů či baronů Gruttschreiberů, jejichž Adam Johann von Gruttschreiber patřil k průkopníkům hornictví v dnešních Petřkovicích. Koncese získali na sklonku 18. století. Majitelé neusilovali jen o kontrolu nad šachtami. Budovali vlastní zpracování, obchodní kanály a dopravu. Od sedmdesátých let 19. století posilovaly jejich postavení kartely, které koordinovaly ceny, odbyt, trhy, marketing a logistiku pro koks i tříděné uhlí.
Banky poskytovaly prostředky na investice a současně využívaly důlní podniky jako zdroj zástav a dividend. Vlastníci tak mohli působit v zemských sněmech a vídeňské Říšské radě a zasahovat do celní, dopravní i pracovní politiky. Vůči zaměstnancům uplatňovali paternalistický model: nabízeli bydlení, zdravotní péči, vzdělávání a sociální zabezpečení, avšak za cenu disciplinárních pravidel, poslušnosti a omezeného podílu pracovníků na rozhodování. Vedle rodových vlastníků získávali silný vliv i manažeři s podíly v podnicích a dlouholetým zastoupením v představenstvech.
Uhlí spojilo doly s hutěmi, železnicí a městy
Na Kladensku se systematický průzkum slojí u Dříně rozběhl ve čtyřicátých letech 19. století. Roku 1849 vzniklo Kladenské kamenouhelné těžařstvo, které soustředilo většinu důlních práv v centrální části revíru. Produkce vzrostla z přibližně 300 000 tun v roce 1860 na více než 1,2 milionu tun o dvě desetiletí později. Pro srovnání, běžný dělnický dům tehdy během topné sezony spotřeboval asi 1,5 až 2 tuny uhlí; jedna tuna vystačila při každodenním topení několika místností přibližně na dva až tři zimní měsíce.
Za rozvojem Kladenska stál mimo jiné Vojtěch Lanna, který vedle dolů financoval trať Kladno–Praha otevřenou v roce 1863. Levnější a rychlejší přeprava otevřela uhlí cestu do Prahy i navazujících továren. Lannova firma se podílela také na pražském řetězovém mostu císaře Františka, prvním kamenném nábřeží, prvním českém parníku a koněspřežce mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Těžařstvo vlastnilo rovněž lesy, cihelny a lomy, aby nemuselo stavební materiál pro doly a hutě nakupovat od externích dodavatelů.
Technologický zlom přinesla roku 1855 první koksová vysoká pec v novém kladenském hutním areálu. Denně vyráběla asi 40 až 50 tun surového železa a pomohla nahradit dřevěné uhlí koksem. Následovaly válcovny, slévárny a strojírenské provozy vyrábějící kolejnice, nosníky i důlní zařízení pro české země i další části monarchie.
Pražská železářská společnost, založená v roce 1857 spojením těžařstva s kapitálem Creditanstalt a aristokratických investorů včetně rodu Kleinů z Loučné nad Desnou, patřila díky základnímu kapitálu v řádu několika milionů zlatých k nejsilnějším průmyslovým firmám v zemi. V šedesátých letech 19. století zaměstnávala přes 4 000 lidí, do konce století už více než 10 000. Podnik stavěl kolonie, nemocnici, spořitelnu a podpůrné fondy, zároveň však pracovní režim určovaly dvanáctihodinové směny, pevné normy a přísné postihy včetně okamžité výpovědi a ztráty podnikového bydlení. Konflikty vyústily ve stávky v letech 1870 a 1890 i během hospodářské krize devadesátých let 19. století.
Plzeňsko-nýřanský revír rostl zejména po roce 1850 díky zahraničnímu, především anglo-rakouskému kapitálu. Akciové společnosti byly propojeny s vídeňskými finančními domy, například Anglo-Österreichische Bank a Länderbank, zatímco britští investoři přinášeli zkušenosti s hlubinnou těžbou a parní technikou. Podniky si budovaly koksovny a železniční vlečky na Buštěhradskou a později Českou západní dráhu a dlouhodobými smlouvami si zajišťovaly odběr. Revír nedosáhl významu Ostravska ani Kladenska, místní uhlí však ve velkém spotřebovávaly Škodovy závody v Plzni, jejichž výroba zahrnovala dělostřelectvo, mostní konstrukce, stroje a lodní vybavení. Podnik Emila Škody patřil ve střední Evropě k největším odběratelům uhlí a koksu.
Rosicko-oslavanský revír zásoboval především průmyslové Brno a jižní Moravu. Modernizaci symbolizoval důl Antonín ve Zbýšově, první skutečně svisle ražená jáma v revíru s těžní věží, parním strojem a odvodňováním. V roce 1853 dosáhla hloubky 338 metrů a byla tehdy nejhlubším uhelným dolem v podunajské říši. Financování zde zajišťovaly hlavně místní akciové společnosti, brněnští bankéři, podnikatelé a průmyslníci, mezi nimi baron Ernst von Herring-Frankensdorf; později se přidali pražští finančníci. Na přelomu 19. a 20. století revír dosáhl vrcholu a jeho uhlí pohánělo brněnské textilky, strojírny, chemický průmysl i elektrárnu v Oslavanech.
Po vzniku Československa narušily fungování oboru nové hranice, ztráta části odbytišť a omezenější přístup k dřívějším finančním zdrojům. Podíly se postupně přesouvaly z vídeňských bank k pražským finančním institucím a domácím průmyslníkům, stát více reguloval ceny i příděly. Staré šlechtické, bankovní a průmyslové skupiny ale ještě určitou dobu zůstávaly vlivné v řízení podniků.
Za druhé světové války ovládly klíčové kombináty nacistické trusty a říšské koncerny. Těžba se podřídila válečné výrobě, rozšířila se nucená práce a zhoršila se bezpečnost práce. Poválečné znárodnění v letech 1945 až 1948 ukončilo vlastnickou éru uhlobaronů. Zastavení těžby ve Stonavě nyní uzavírá i poslední kapitolu domácího černého uhlí jako průmyslové suroviny, která po více než dvě a půl století určovala podobu celých regionů i velkých firem.
