Václav Vlk ve vzpomínkovém textu staví vedle sebe řízení podniků za normalizace a dnešní prostředí veřejné správy i firem. Zatímco dřívější systém označuje za represivní a hospodářsky neefektivní, upozorňuje na problém, který podle něj přetrvává: lidé odpovědní za rozhodnutí se obávají podpisů, kontrol a možného trestního postihu. Důsledkem má být pomalá příprava investic, technických projektů i veřejných staveb.

Autor připomíná, že po zákazu pedagogické činnosti v roce 1969 pracoval jako technickohospodářský pracovník v různých provozech. Později vedl Domovní správu ve Vysočanech a po podpisu Charty 77 byl přeřazen k provozu tepelných zařízení na Praze 9. Jeho zkušenost podle jeho slov ukazovala praktický rozpor tehdejšího režimu: politicky nepohodlné osoby byly postihovány, podniky však současně potřebovaly techniky a vedoucí schopné udržet základní služby v provozu.

V případě pražských kotelen šlo zejména o dodávky tepla a teplé vody pro domácnosti i zaměstnance místních průmyslových podniků. Vlk popisuje, že právě nutnost zabránit výpadkům vytápění vedla vedení organizace k tomu, aby mu svěřilo odpovědnost i přes jeho politický profil. Vzpomíná také na experimentální kotel HARK instalovaný s Výzkumným ústavem paliv v kotelně Lihovarská. Projekt podle něj komplikovala nízká kvalita dodaného hnědého uhlí a náklady se tehdy pohybovaly v milionech korun.

Podstatou jeho argumentu není obhajoba předlistopadového hospodářství. Sám připomíná jeho výrazné nedostatky, od zanedbaného bytového fondu a slabé nabídky zboží až po nízkou produktivitu a znečištěné prostředí. Současně ale tvrdí, že hierarchické řízení umožňovalo po politickém rozhodnutí prosadit stavby a provozní zásahy rychleji. Tento model ovšem fungoval za cenu potlačené odpovědnosti, omezené veřejné kontroly a zásadního porušování občanských svobod.

Podpis pod projektem jako ekonomické riziko

Další zkušenost autor spojuje s obchodním domem Lužiny, kde kolem roku 1985 působil jako vedoucí samostatného střediska Technicko-opravárenského závodu Potraviny. Objekt měl mít jednu z prvních klimatizací v Československu propojenou s vytápěním, autor jej však popisuje jako stavebně problematický. Kolaudace se podle jeho svědectví opakovaně nedařila kvůli zatékání, nerovným podlahám i nedokončenému okolí budovy.

Vlk uvádí, že při jednání v roce 1988 odmítl kolaudační dokument podepsat a následně přišel o vedoucí pozici. Tento případ využívá k širší úvaze o osobní odpovědnosti manažerů, projektantů a úředníků. Rozhodování o technicky či finančně složitých investicích musí mít jasná pravidla a kontrolu, avšak nejasné hranice odpovědnosti mohou vést k opačnému extrému: k odkládání rozhodnutí a snaze nepřevzít riziko za žádnou cenu.

Text kriticky hodnotí také současnou energetickou a klimatickou politiku Evropské unie, zejména Green Deal. Autor se obává dopadů na energetickou bezpečnost a průmysl, především v souvislosti s útlumem uhelných zdrojů. Tyto závěry jsou jeho názorem; z ekonomického pohledu však otevírají praktickou otázku, jak sladit investice do nízkoemisních zdrojů, stabilitu dodávek elektřiny a tepla, ceny pro domácnosti a konkurenceschopnost firem.

Vlkova vzpomínka tak míří především k fungování odpovědnosti v organizacích. Rychlost rozhodování sama o sobě není známkou kvalitní správy a minulý systém nelze oddělit od jeho politické represe. Stejně tak ale dlouhé schvalování, neochota nést přiměřené riziko a nepředvídatelnost pravidel mohou zdražovat projekty, brzdit modernizaci infrastruktury a zhoršovat podmínky pro podnikání.