Zimbabwe se zařadilo mezi důležité hráče na trhu s lithiem, z ekonomických přínosů ale podle místních výpovědí výrazně těží hlavně zahraniční investoři. V těžebních oblastech mezitím část obyvatel přichází o domy, zemědělskou půdu i pravidelné příjmy a slíbené kompenzace často nepokrývají skutečné ztráty.

Silný zájem o zimbabwské suroviny souvisí především s poptávkou po lithiu, které je klíčové pro výrobu baterií. Právě čínská zelená transformace přivedla do země řadu čínských těžebních společností a investorů. Vláda v Harare přitom stále častěji vydává takzvané exkluzivní příkazy k průzkumu, známé jako EPO, které firmám nebo jednotlivcům dávají výhradní právo hledat konkrétní suroviny na rozsáhlých územích. V praxi to znamená, že po potvrzení ložiska může následovat rychlé rozšíření těžby i v místech, kde lidé po generace hospodařili a bydleli.

Jedním z nejvýraznějších příkladů je lithiový projekt Sabi Star v provincii Manicaland. Kvůli dolu bylo z vesnice Mukwasi vysídleno 41 rodin, podle místních bez předchozího varování a veřejného oznámení. Mezi nimi byla i rodina Johna Tauyi. Když se vrátil domů ze školy, našel místo rodinného obydlí jen suť. Následné vystěhování zasáhlo nejen majetek rodiny, ale i jeho vzdělání. Po ztrátě zázemí a růstu životních nákladů musel školu opustit.

První týdny po přesídlení strávilo 41 rodin u budovy obecní rady v sousední vesnici Murambinda. Později se ukázalo, že sliby o novém bydlení a obnově životních podmínek zůstaly jen částečně naplněny. Společnost Max Mind Investments, která za dolem stojí a je dceřinou firmou čínské skupiny Shenzhen Chengxin Lithium Group, podle místních původně slíbila domy s pěti pokoji. Rodiny ale byly přesunuty na malé obytné parcely o rozloze zhruba 300 metrů čtverečních a zároveň přišly asi o pět hektarů zemědělské půdy.

Tím se ztráty neomezily jen na nemovitosti. Obyvatelé přišli o zahrady, studny, prameny i chov hospodářských zvířat, které tvořily základ jejich obživy. Finanční kompenzace podle popisu místních činila 1 000 dolarů na dítě a 1 500 dolarů na dospělého, za každý ztracený strom dalších 20 dolarů. Zničené chlévy ani náklady spojené s exhumací hrobů předků ale odškodněny nebyly. V prostředí vyšších nákladů na život se tak vyplacené částky rychle vyčerpaly a některé rodiny byly nuceny rozprodat zbylý dobytek, aby pokryly běžné výdaje.

Růst trhu a slabé vymáhání pravidel

V roce 2025 představovalo Zimbabwe přibližně 10 % světové produkce lithia. V únoru 2026 vláda zakázala vývoz lithium koncentrátu s cílem udržet surovinu v zemi a více vydělat na jejím dalším zpracování. Trh na tuto zprávu reagoval rychle. Na burze futures v Kuang-čou cena nejprve stoupla o 6 % na 177 000 jüanů za tunu a do května se dostala téměř na 210 000 jüanů, tedy zhruba 27 000 eur za tunu. Současně rostly obavy o dostupnost suroviny důležité pro bateriový průmysl.

Podle popisu z terénu však zákaz vývozu zatím naráží na slabé vymáhání. Exkluzivní průzkumná oprávnění se dál udělují, čínské společnosti rozšiřují kapacity a nákladní vozy s nezpracovaným lithiem jsou nadále vídány na cestě k hranicím, odkud má surovina přes sousední země pokračovat do Číny. Rozpor mezi oficiální politikou a praxí tak zvyšuje nejistotu nejen mezi místními komunitami, ale i v širším dodavatelském řetězci.

Vedle majetkových ztrát obyvatelé upozorňují také na nepřímé ekonomické škody. Podle stížností, které prostřednictvím organizace Buhera Residents Network Trust předložili parlamentu, těžba negativně dopadá na zásobování vodou, zdraví, přístup k půdě i běžné výdělečné aktivity. Součástí podání byly mapy, laboratorní data, fotografie a svědectví místních.

Obyvatel vesnice Mukwasi Panas Muteera na slyšení popsal silné znečištění prachem a vysokou dopravu. Po silnici podle něj někdy projede asi 100 nákladních aut denně. To zvyšuje opotřebení okolí, zhoršuje podmínky pro bydlení a komplikuje fungování škol, které se nacházejí přímo u cesty. Lidé si stěžují také na výbuchy spojené s těžbou, které způsobují praskliny v domech, a na zhoršující se nedostatek vody. Zatímco místní studny sahají přibližně do hloubky 40 metrů, důlní šachty přesahují 200 metrů, takže v období sucha voda podle obyvatel mizí z jejich zdrojů dříve, než se k ní dostanou domácnosti.

Dalším sporným bodem jsou pracovní místa. Bývalý ministr těžby Polite Kambumura uvedl, že existovala dohoda, podle níž mělo alespoň 80 % pracovních míst připadnout místním obyvatelům. Podle jeho slov se to ale nedodržuje. Pro komunity, které přišly o půdu a soběstačnost, je to zásadní problém: místo náhrady stabilního příjmu zůstávají závislé na nejistých kompenzacích a omezených pracovních příležitostech.

Delegace, která petici obyvatel projednávala, na samotné stížnosti přímo nereagovala. Ocenila však aktivity dolu v oblasti společenské odpovědnosti, například výstavbu kliniky, studní a bydlení v Murambindě. Právě tento rozpor mezi veřejně prezentovanými investicemi a zkušeností vysídlených rodin živí v Zimbabwe obavy, že ekonomické přínosy těžby budou i nadále směřovat hlavně k investorům, zatímco náklady ponesou místní obyvatelé.