Navrhovaná změna financování České televize a Českého rozhlasu vyvolává spor především o stabilitu jejich příjmů a míru politického vlivu na rozpočty. Autor komentáře Bohumil Kartous, publikovaného 5. listopadu 2026, upozorňuje, že případný odklon od koncesionářských poplatků by mohl obě veřejnoprávní instituce vystavit každoročnímu vyjednávání o penězích a tím omezit jejich nezávislost.

Jádrem debaty není jen výše výdajů, ale zejména způsob, jakým mají být dlouhodobě kryty. Koncesionářské poplatky vytvářejí příjem oddělený od běžného rozhodování o státním rozpočtu. Pokud by se financování přesunulo do rozpočtového procesu nebo se více opřelo o dobrovolné příspěvky, proměnila by se předvídatelnost hospodaření obou médií.

Podle autora nelze změnu posuzovat izolovaně s poukazem na zahraniční modely. V jednotlivých evropských zemích mohou podobně nastavené systémy fungovat rozdílně podle síly institucí, pravidel pro ochranu médií a konkrétní politické situace. Rozhodující proto není pouze technický zdroj peněz, ale také pojistky, které brání tomu, aby se financování stalo nástrojem tlaku na redakční práci.

V komentáři se objevuje obava, že vláda Andreje Babiše usiluje o větší vliv na veřejnoprávní média. Toto hodnocení je postojem autora textu. Z ekonomického pohledu by případné snížení rozpočtu, které autor odhaduje zhruba na 15 procent, znamenalo nutnost rychle hledat úspory v provozu, výrobě pořadů, zpravodajství i technickém rozvoji. Dopady by nezůstaly jen uvnitř institucí: dotkly by se rovněž externích producentů, tvůrců, dodavatelů technologií a dalších firem, které pro Českou televizi a Český rozhlas pracují.

Dobrovolná podpora nenahrazuje stabilní příjem

Argument, že lidé, kteří o veřejnoprávní obsah stojí, jej mohou podporovat dobrovolně, považuje autor za nedostatečný. Dobrovolné platby se mohou výrazně měnit podle finanční situace domácností i podle jiných výdajových priorit. Pro organizace s rozsáhlou sítí redakcí, regionálních pracovišť, archivů a veřejných služeb by takový model znamenal obtížnější plánování investic i běžných nákladů.

Veřejnoprávní média přitom neposkytují jen obsah pro své pravidelné diváky a posluchače. Jejich role spočívá také v dostupnosti ověřených informací, kulturní a vzdělávací nabídce či krizovém vysílání. Autor je přirovnává k části veřejné infrastruktury, u níž se financování neodvíjí pouze od okamžitého individuálního využití. Podobný princip podle něj funguje i ve zdravotnictví, školství nebo sociálním systému.

V digitálním prostředí nabývá tento argument na významu. Šíření informací ovlivňují algoritmy internetových platforem, neprůhledné zdroje i neautentické účty. Stabilně financovaná média veřejné služby proto autor chápe jako instituci, která má poskytovat obsah nezávislý na okamžité sledovanosti, komerčním zadání nebo politické objednávce.

To neznamená, že by hospodaření České televize a Českého rozhlasu nemělo podléhat kontrole. Naopak, komentář připomíná, že obě instituce již kontrolují jejich rady a dozorčí komise, které mohou nahlížet do smluv a účetnictví. Účetní závěrky navíc ověřuje auditor a výroční zprávy o hospodaření schvaluje Poslanecká sněmovna.

Kontrola NKÚ a financování jsou dvě oddělené věci

Významným bodem sporu je možnost kontroly hospodaření ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu. Autor uvádí, že pro rozšíření pravomoci NKÚ existuje ústavní novela připravená Senátem, kterou podle textu podpořila vláda a s níž souhlasí i vedení České televize a Českého rozhlasu. Taková kontrola tedy podle něj nemusí být podmíněna zrušením koncesionářských poplatků.

Jako příklad zmiňuje Velkou Británii, kde BBC čerpá finance z poplatků a její hospodaření současně prověřuje tamní národní kontrolní úřad. Podstatné je, že nezávislá finanční kontrola sama o sobě neurčuje objem rozpočtu ani nemůže nařizovat konkrétní úspory. Jejím úkolem je odhalovat nedostatky a poskytovat podklady pro další rozhodování.

Autor proto kritizuje postup, při němž by se nejprve přistoupilo ke snížení rozpočtu a teprve následně se zkoumalo, zda existuje prostor pro úspory. Takový postup by podle něj obrátil běžnou logiku finančního řízení: analýza nákladů a hospodárnosti by měla předcházet rozhodnutí o omezení výdajů, nikoli dodatečně ospravedlňovat již stanovené škrty.

V debatě se objevuje také návrh, aby změny zákonů o České televizi a Českém rozhlasu vyžadovaly širší parlamentní shodu, obdobně jako u volebních pravidel. Smyslem by bylo omezit možnost zásadně proměnit postavení veřejnoprávních médií jen dočasnou většinou. Pro firmy, zaměstnance i veřejnost je klíčové zejména to, zda výsledný model zajistí dlouhodobě předvídatelné financování, účinnou kontrolu hospodaření a ochranu před nahodilými zásahy do rozpočtů.