Blokáda Hormuzu srazila příjmy Iráku, stát zpožďuje výplaty mezd

Irácké veřejné finance se dostaly pod silný tlak poté, co blokáda Hormuzského průlivu výrazně omezila vývoz ropy, na němž je státní rozpočet existenčně závislý. Výpadek příjmů už dopadá na běžný provoz státu: zaměstnancům ve veřejném sektoru chodí mzdy se zpožděním a v zemi se objevily první menší protesty.

Problém je pro Irák mimořádně citlivý, protože z exportu ropy pochází zhruba 85 až 90 procent státního rozpočtu. Zároveň země financuje rozsáhlý veřejný sektor a pravidelné výdaje na mzdy, důchody a sociální dávky. Na tyto platby potřebuje vláda každý měsíc přibližně 6,5 až 8,2 miliardy dolarů.

Právě schopnost tuto částku průběžně pokrývat se v posledních měsících zhoršila. Po bombardování Íránu ze strany Izraele a USA na konci února Teherán uzavřel Hormuzský průliv. Přes tuto trasu přitom dříve proudilo asi 80 až 90 procent irácké ropy. Na rozdíl od části regionálních producentů nemá Irák dostatečně silné alternativní exportní cesty, a proto výpadek rychle zasáhl státní kasu.

Podle uvedených údajů se irácký vývoz ropy v březnu meziročně snížil asi o 83 procent a do května klesl námořní export dokonce o 97 procent. Vládní příjmy se tím propadly na úroveň zhruba 2 až 2,3 miliardy dolarů měsíčně v květnu a červnu, tedy hluboko pod částku potřebnou pro financování běžných závazků státu.

V praxi se to projevilo zejména u zaměstnanců placených státem. Zpoždění mezd už podle dostupných informací zasáhlo učitele, zdravotníky i další pracovníky veřejných institucí. Na začátku srpna se kvůli opožděným výplatám konalo několik menších demonstrací, do nichž se zapojili například zaměstnanci univerzit a pracovníci ministerstva elektřiny.

Napětí zvýšily i obavy, že by stát mohl přejít z měsíčního vyplácení mezd na interval jednou za 45 dní. Irácká vláda to následně odmítla a uvedla, že má na účtech 83 miliard dolarů, vedle toho i zlaté rezervy a příjmy mimo ropný sektor. Podle jejího vyjádření by to mělo stačit na vyplácení mezd ještě přibližně 10 až 11 měsíců.

Taková rezerva však nemusí být dlouhodobým řešením. Podle analýzy Oxford Economics se námořní doprava přes Hormuzský průliv v nejbližší době zřejmě nevrátí k normálu a do roku 2028 může zůstávat výrazně pod úrovní před konfliktem. To znamená, že irácký rozpočet by mohl čelit déletrvajícímu tlaku, nikoli jen krátkodobému výpadku.

Ekonomický problém tím přesahuje samotný ropný sektor. Irácká ekonomika je na ropných příjmech strukturálně závislá a slabší vývoz okamžitě omezuje schopnost vlády financovat nejen mzdy, ale i další provozní potřeby a investice. Podle údajů ekonomických poradců klesly v květnu celkové vládní výdaje meziročně asi o čtvrtinu. Z provozních výdajů přitom 99 procent připadlo na mzdy, důchody a sociální zabezpečení, takže na ostatní agendy zůstává jen minimální prostor.

Málo cest ven a ještě méně peněz na změny

Bagdád se snaží ztrátu hlavní exportní trasy alespoň částečně obcházet. Menší část ropy vyváží přes turecký ropovod, další objemy byly převáženy kamiony a následně nakládány v syrských přístavech. Vláda také oznámila obnovení dlouho uzavřeného ropovodu mezi Irákem a Libanonem. Premiér Alí az-Zajdí navíc při červencové návštěvě Íránu požádal o zvláštní výjimku pro průchod irácké ropy přes Hormuz.

Tyto kroky ale řeší spíše bezprostřední logistický problém než základní slabinu irácké ekonomiky. Tou je především vysoká závislost státu na ropných příjmech a mimořádně rozsáhlý veřejný sektor. Přibližně dvě třetiny z asi 30 milionů Iráčanů v produktivním věku jsou podle uvedených dat existenčně navázány na stát. Jakmile příjmy z ropy klesnou, rozpočtový tlak se proto rychle přelévá do celé ekonomiky i spotřeby domácností.

Ekonomové dlouhodobě upozorňují, že země potřebuje reformy, které by omezily korupční ztráty, zvýšily neropné příjmy a posílily soukromý sektor. Právě ten by mohl postupně převzít část zaměstnanosti, kterou dnes nese stát. Současně však platí, že reformy samy vyžadují peníze, a těch má nyní vláda nedostatek. Rozpočtová struktura se navíc stále více uzavírá do režimu, kdy téměř vše pohltí mandatorní výdaje.

Z krátkodobého pohledu tak Irák řeší hlavně likviditu a pravidelné financování mezd. Ze střednědobého a dlouhodobého hlediska ale jde o test udržitelnosti modelu, v němž je státní rozpočet navázán téměř výhradně na jeden exportní zdroj a zároveň nese břemeno obrovského veřejného aparátu. Pokud se přeprava přes Hormuz rychle neobnoví, tlak na rozpočet, domácnosti i zaměstnanost může dál sílit.

Současná krize tak může znovu otevřít debatu o reformách, které byly v minulosti odkládány vždy, když se ropné příjmy obnovily. Tentokrát však Bagdád vstupuje do diskuse s výrazně omezenějším finančním manévrovacím prostorem a s rostoucím rizikem, že zpožděné mzdy a slabší veřejné služby začnou mít širší dopad na podnikání i celkovou ekonomickou stabilitu země.