Britská vláda navzdory protestům schválila těžbu zemního plynu z ložiska Jackdaw v Severním moři. Provoz, který má trvat až jedenáct let, by měl podle ministryně energetiky Miatty Fahnbullehové zvýšit domácí produkci plynu až o šest procent. Rozhodnutí otevírá spor o to, zda domácí suroviny mohou přispět ke stabilnějším nákladům na energii, aniž by země ustoupila od svých klimatických závazků.

Vláda zdůrazňuje, že nadále podporuje obnovitelné zdroje a cíl klimatické neutrality do roku 2050. Burnham však upozornil, že britská ekonomika bude v příštích desetiletích ropu a plyn stále potřebovat. Těžba v Severním moři přitom kulminovala na konci 90. let minulého století a od té doby její objem klesal.

Na rozšíření těžby opakovaně tlačí také americký prezident Donald Trump, který je spojuje se snahou o snížení cen energií. Kritici tento předpoklad zpochybňují: účty domácností a podniků se podle nich odvíjejí hlavně od cen na světových trzích, takže samotný růst britské produkce nemusí znamenat levnější plyn pro odběratele.

Projekt s hotovou infrastrukturou

Ložisko Jackdaw nepatří mezi zcela nové záměry. Předchozí konzervativní vláda jeho využití povolila již dříve, zahájení těžby ale zdržely dlouhé soudní spory. Na poli mezitím vznikla potřebná infrastruktura. Projekt provozuje Adura, společný podnik energetické skupiny Shell a norské společnosti Equinor.

Vláda zároveň plánuje zřídit fond, do něhož mají směřovat peníze z prodeje ropy a plynu na financování klimatické transformace. Právě propojení příjmů z fosilních paliv s investicemi do nízkouhlíkové energetiky má být součástí jejího argumentu pro pokračování domácí těžby.

Téma ale rozděluje i labouristy, kteří po nástupu k moci předloni slibovali nevydávat nová povolení k těžbě ropy a plynu. Zastánci Jackdawu poukazují na to, že jde o dříve schválený projekt, nikoli o nové povolení. Odlišná situace je u ložiska Rosebank západně od Shetlandských ostrovů, kde převažuje ropa a které zatím souhlas vlády nezískalo.

Zelení označili rozhodnutí za klimatické vandalství a Greenpeace je interpretuje jako důkaz přetrvávajícího vlivu fosilního průmyslu na energetickou politiku. Pro firmy i spotřebitele bude klíčové, zda vyšší domácí produkce posílí energetickou bezpečnost a přinese veřejným financím očekávané příjmy, aniž by narušila plánované tempo přechodu k obnovitelným zdrojům.