Postava svatého Václava je po staletí spojena s českou zemí, její kontinuitou a vlastní politickou existencí. Den české státnosti proto není pouze připomínkou dávné minulosti. Je rovněž příležitostí ptát se, co dnes znamená suverenita České republiky a kolik vlastního rozhodování je země ochotna předat nadnárodním institucím.

V tomto světle nelze přehlížet postoje ani minulost současného prezidenta Petra Pavla.

Česká koruna? Podle prezidenta nesmí být „sentimentem“

Petr Pavel patří mezi zastánce přijetí eura. V roce 2026 prohlásil, že pokud by lpění na české koruně bránilo rozvoji země, měl by být podle něj „sentiment ke koruně“ opuštěn.

To není nevýznamná technická otázka.

Přijetí eura by znamenalo konec české koruny jako národní měny a převedení zásadní části měnové politiky z České národní banky na Evropskou centrální banku.

Zastánci eura argumentují jednodušším obchodem, odstraněním kurzového rizika a silnějším zapojením České republiky do ekonomického jádra Evropské unie. Kritici naopak upozorňují, že vlastní měna představuje jeden z významných nástrojů hospodářské politiky státu.

Právě na Den české státnosti proto může prezidentovo označování vztahu ke koruně za „sentiment“ působit na část veřejnosti mimořádně provokativně.

Směrem ke „Spojeným státům evropským“

Petr Pavel rovněž podporuje výrazně hlubší evropskou integraci a veřejně hovořil o budoucím uspořádání Evropy, které by mohlo mít mnohem těsnější podobu než dnešní Evropská unie.

To představuje zásadní politickou volbu.

Jednou možností je Evropská unie založená převážně na spolupráci suverénních národních států. Druhou je postupné přesouvání dalších pravomocí na evropskou úroveň a vytváření stále federálnějšího uspořádání.

Kritici Pavlových postojů proto namítají, že prezident, který podporuje euro a hlubší evropskou integraci, představuje právě ten proud české politiky, který je ochoten část tradičních atributů národního státu převést na evropské instituce.

A právě v den oslav české státnosti je tento rozpor zvlášť viditelný.

Největší kontroverzí Petra Pavla však zůstává jeho kariéra před listopadem 1989.

Pavel nebyl pouze člověkem, který náhodou vyrůstal za socialismu.

Do KSČ vstoupil během své profesionální vojenské kariéry a členem zůstal až do pádu režimu.

Je také doloženo, že se připravoval na práci ve vojenském zpravodajství.

Tento rozdíl je důležitý.

Není správné vydávat jej za příslušníka StB, protože jím nebyl. Stejně zavádějící ale může být jeho minulost zlehčovat pouhou větou, že „sloužil v armádě jako každý jiný voják“.

Pavel se pohyboval na kariérní dráze důstojníka, kterému tehdejší stát důvěřoval natolik, aby byl připravován pro zpravodajskou práci.

KSČ nebyla jen formalita na papíře

Zvláštní pozornost zasluhuje Pavlův vlastní životopis z roku 1987.

Dokument nevznikl desítky let po komunismu. Vznikl přímo v době, kdy Pavel budoval svoji kariéru uvnitř Československé lidové armády.

V životopise popisoval své politické a rodinné zázemí, členství v socialistických organizacích i vliv svého otce na vytváření vlastních názorů.

To je významné právě proto, že dnes bývá členství v KSČ někdy vysvětlováno především jako pragmatický krok potřebný pro vojenskou kariéru.

Kritická otázka ale zní jinak:

Jeho vlastní dobové dokumenty jsou v této debatě legitimním předmětem veřejné kritiky.

Citlivou kapitolou je také sovětská okupace Československa v srpnu 1968.

Je třeba uvést důležitý fakt: Petr Pavel byl tehdy šestiletým dítětem. Nelze mu tedy připisovat politickou odpovědnost za názor, který měl jako dítě.

Podstatnější je však něco jiného.

Ve svém životopise z roku 1987, tedy už jako dospělý muž a profesionální voják, se k událostem roku 1968 vracel způsobem, který odpovídal tehdejšímu ideologickému prostředí. Popisoval vliv svého otce, vztah k sovětským přátelům i to, že jej reakce okolí v tehdejším názoru utvrdila.

Nelze korektně tvrdit, že Pavel v dokumentu doslova napsal: „schvaloval jsem okupaci“. Taková věta doložena není.

To však neznamená, že je celá věc nepodstatná.

Pro kritiky je legitimní ptát se, proč člověk, který se v druhé polovině osmdesátých let připravoval na další vojenskou a zpravodajskou kariéru, popisoval jednu z nejtragičtějších událostí poválečných československých dějin právě způsobem slučitelným s tehdejší oficiální linií režimu.

Pavel později své tehdejší postoje označil za chybu a sovětskou okupaci dnes jednoznačně odsuzuje.

Omluva však historický dokument nemaže. Veřejnost má právo jej znát a posoudit.

Méně často se připomíná, že členkou Komunistické strany Československa byla také současná první dáma Eva Pavlová.

Podle archivních dokumentů podala přihlášku do KSČ v roce 1987 a v lednu 1988 dostala stranickou legitimaci. V listopadu 1989 ze strany vystoupila.

Její případ je zajímavý také vzhledem ke škole, kterou navštěvovala.

Eva Pavlová studovala Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě.

Podle archivních zjištění zveřejněných Seznam Zprávami tato škola připravovala pro tehdejší Československou lidovou armádu mimo jiné politické kádry. Ve výuce měly významné místo marxismus-leninismus, politické vzdělávání a stranicko-politická práce.

To není zanedbatelný detail.

Eva Pavlová sama potvrdila, že byla členkou KSČ. Své tehdejší rozhodnutí později označila za naivitu a vysvětlovala je snahou pokračovat ve vojenském vzdělávání a kariéře.

Je však třeba opravit často používané označení, že byla „politrukem“.

Dostupné veřejné dokumenty dokazují její členství v KSČ a studium na vojenské politické akademii, ale nepotvrzují, že Eva Pavlová skutečně zastávala konkrétní funkci politického pracovníka – politruka – u vojenského útvaru. Samotná akademie připravovala politické kádry, ale její absolventi mohli směřovat i na jiné pozice.

Přesnější, a přitom stále velmi kritické, proto je říci:

To jsou doložitelná fakta – není potřeba je ještě přiostřovat nepřesným označením.

Také rodinné zázemí současného prezidenta bylo úzce spojeno s tehdejším systémem.

Oba rodiče Petra Pavla byli podle jeho vlastního životopisu členy KSČ.

Jeho otec byl profesionální voják a pohyboval se také ve vojenských zpravodajských strukturách. Petr Pavel sám popsal silný vliv svého otce na formování svých názorů.

To pomáhá vysvětlit prostředí, ve kterém budoucí prezident vyrůstal.

Zároveň to otevírá nepříjemnou otázku, zda jeho následné členství v KSČ, vojenská kariéra a cesta ke zpravodajské specializaci byly skutečně pouze výsledkem vnějšího tlaku režimu, nebo také přirozeným pokračováním prostředí, ve kterém vyrůstal.

Odpověď si musí každý udělat sám.

Petr Pavel po roce 1989 pokračoval v armádě demokratické České republiky, působil v zahraničních strukturách NATO a předlistopadové členství v KSČ později označil za chybu.

Ani to však nemění skutečnost, že jeho komunistická minulost zůstává jedním z nejvýraznějších sporů kolem jeho osoby.

A právě zde leží paradox jeho prezidentství.

Prezident republiky má podle tradičního chápání svého úřadu představovat osobnost schopnou stát nad každodenním politickým konfliktem a reprezentovat pokud možno co nejširší část společnosti.

U Petra Pavla ale část veřejnosti dodnes vidí bývalého člena KSČ a člověka připravovaného pro kariéru ve vojenském zpravodajství komunistického Československa. Jiná část společnosti naopak považuje jeho následnou službu demokratickému státu a NATO za důkaz zásadní životní změny.

Právě tento nesmiřitelný rozdíl v pohledu na jeho životní příběh vytváří dva velmi odlišné obrazy téhož prezidenta.

Kritici proto tvrdí, že Petr Pavel společnost spíše rozděluje do dvou táborů, než aby ji dokázal spojovat, a že jedním z důvodů je právě minulost, kterou nelze jednoduše vymazat pozdější kariérou.

Takový závěr je však politickým hodnocením, nikoli prokázaným sociologickým faktem. Například průzkum CVVM z ledna 2026 ukázal, že ve všech sledovaných oblastech jeho prezidentského působení převažovalo pozitivní hodnocení nad negativním; současně se hodnocení prezidenta výrazně liší podle skupin voličů.

Faktem tedy není, že by bylo možné jednoduše dokázat, že Petr Pavel českou společnost „způsobil rozdělit“.

Faktem ale je, že spor o jeho minulost společnost provází od prezidentské kampaně dodnes.

A právě 28. září, v Den české státnosti, je legitimní položit si otázku:

Odpověď na tuto otázku už patří každému občanovi.