Evropská debata o postupu vůči Izraeli se stále výrazněji točí kolem toho, zda vedle diplomacie více zapojit i ekonomické nástroje. Zatímco část české diplomacie upozorňuje, že veřejný tlak nemusí přinést výsledek, jiní připomínají, že Evropská unie je pro Izrael klíčovým obchodním partnerem a tuto pozici dosud neproměnila ve větší politický vliv.

Impulsem se stala výzva více než stovky bývalých francouzských a britských diplomatů, kteří žádají tvrdší postup vůči Izraeli kvůli situaci v Pásmu Gazy a na Západním břehu. Ředitel odboru Blízkého východu a severní Afriky ministerstva zahraničí Petr Hladík ale upozornil, že podobné veřejné apelování samo o sobě nemusí vést k praktickému výsledku. Podle něj je podstatné zachovat si možnost v regionu reálně působit, nikoli jen formulovat veřejně kritické postoje.

Právě schopnost udržet si přístup a vliv Hladík ilustroval na příkladech evropských zemí, jejichž diplomatická aktivita narazila na protiopatření Izraele. V této logice česká strana zdůrazňuje spíše zákulisní vyjednávání. Podle Hladíka se to projevilo i při červencové návštěvě v Izraeli, kam s ministrem zahraničí zamířila také početná podnikatelská delegace. V neveřejných jednáních tehdy zaznělo i téma evropského působení v Pásmu Gazy.

Šlo konkrétně o mise EUBAM Rafah a EUPOL COPPS. Problém byl v tom, že Izrael původně umožnil prodloužení jejich mandátu jen o tři měsíce, což výrazně komplikuje personální zajištění i plánování. Hladík uvedl, že po jednáních následně přišlo oznámení o prodloužení mandátu obou misí, přičemž izraelská strana tento krok spojila i s rozhovorem s českým ministrem, vedle německého a italského partnera. Pro českou diplomacii je to argument, že neveřejný postup může v konkrétních případech fungovat účinněji než ostré veřejné výzvy.

Bývalý ministr zahraničí a nynější poradce prezidenta Tomáš Petříček naopak zdůrazňuje, že vedle zákulisní diplomacie je třeba řešit také konzistenci evropské politiky a využití dostupných nástrojů. Nevolá po radikálním obratu ani po čistě deklaratorní kritice, ale upozorňuje, že Evropská unie zatím nedokázala svou hospodářskou váhu přetavit do většího vlivu na vývoj v regionu.

Klíčový je podle něj fakt, že Evropská unie je největším obchodním partnerem Izraele a více než třetina izraelského vývozu směřuje právě na unijní trh. Právě tato obchodní provázanost podle Petříčka otevírá prostor pro ekonomický tlak, který Evropa dosud využívá jen omezeně. Nejde podle něj nutně o vypovězení asociační dohody s Izraelem ani o okamžité zavádění sankcí, ale například o debatu, zda některé části dohody nelze dočasně pozastavit.

V této souvislosti připomněl také unijní přezkum asociační dohody s Izraelem. Ten podle něj dospěl k závěru, že není naplňován článek 2, který obě strany zavazuje k respektu k lidským právům. Přesto podle Petříčka zatím nenásledoval konkrétní návrh dalšího postupu. Právě to podle něj ukazuje rozdíl mezi formálním konstatováním a skutečným využitím ekonomických a smluvních nástrojů.

Debata tak nesměřuje jen k samotné podobě evropské kritiky, ale i k tomu, zda chce Unie zůstat především obchodním partnerem bez výraznějšího politického efektu, nebo zda své hospodářské postavení využije aktivněji. Pro firmy a exportně orientovanou ekonomiku je přitom podstatné, že případné úpravy asociační dohody či omezení některých jejích aspektů by měly dopad nejen diplomatický, ale i obchodní. Právě proto se spor o účinnost veřejného tlaku postupně mění v širší diskusi o tom, jakou cenu je Evropa ochotna přikládat své ekonomické síle v zahraniční politice.