Firmy v Česku musí i nadále počítat s televizními a rozhlasovými poplatky navázanými na počet zaměstnanců. Přestože se objevila možnost, že by financování České televize a Českého rozhlasu přešlo na stát, legislativní změna je zatím na začátku a podnikatelům v dohledné době žádná úleva nepřijde. Vedle samotných plateb tak zůstává i administrativa, kterou současný systém vyžaduje.

Vládní návrh zákona, jenž má převést financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet, ještě neprošel ani prvním čtením ve Sněmovně. Očekávání části podnikatelů, že od začátku příštího roku poplatky skončí, se tak nenaplňuje. Nejisté navíc není jen načasování, ale i samotný výsledek. Debata se vede jak o výši částky, kterou by měla média dostávat, tak o nastavení garancí jejich nezávislosti. Do úvah vstupují i rostoucí náklady státu spojené se splácením dluhu.

Současný režim zavedl zákon prosazený loni vládou Petra Fialy. Výše plateb je odstupňována podle počtu zaměstnanců přepočtených na plné úvazky. Firmy s 25 až 49 zaměstnanci odvádějí ročně 12 300 korun, podniky s 500 a více pracovníky pak 246 tisíc korun za rok. Pro většinu společností nejde o částku, která by rozhodovala o jejich existenci, v součtu s dalšími povinnostmi ale představuje další fixní náklad.

Významnou část problému přitom netvoří jen samotná platba, ale i provoz kolem ní. Firmy se musí registrovat, oznamovat změny v počtu zaměstnanců a reagovat na ověřování údajů. Náklady vznikají i na straně České televize a Českého rozhlasu, které musí vést evidenci plátců, kontrolovat výjimky a řešit upomínání či vymáhání.

Kontrola naráží na limity dat o zaměstnancích

Praktické fungování systému ukazuje i další slabinu. Zákon počítá s tím, že ČT a ČRo budou porovnávat údaje od firem s daty České správy sociálního zabezpečení. Jenže rozhodující je počet zaměstnanců přepočtený na plné úvazky, zatímco evidence sociální správy podle popsaného nastavení nerozlišuje mezi plnými a částečnými úvazky způsobem, který by takovou kontrolu umožnil.

Pokud se údaje neshodují, veřejnoprávní média firmu vyzvou k vysvětlení. V praxi tak může podnik s více evidovanými pracovníky uvést, že část zaměstnanců pracuje na zkrácený úvazek a skutečný přepočtený počet klesá pod hranici pro vznik povinnosti. Český rozhlas podle vyjádření své mluvčí Lidije Erlebachové takové vysvětlení akceptuje, pokud odpovídá dříve oznámenému údaji a rozdíl je zdůvodněn právě kratšími úvazky. Tím je věc uzavřena.

To znamená, že kontrolní mechanismus má omezenou průkaznost. Z pohledu firem jde o systém, který je administrativně náročný, ale současně ne zcela přesný. Z pohledu veřejných institucí pak vzniká aparát, jehož provoz něco stojí, aniž by měl odpovídající kontrolní oporu v datech.

Převod na stát by firmám ulevil, rozpočtu ale přidal další výdaj

Podle hodnocení dopadů RIA jsou administrativní a kontrolní náklady obou médií spojené s výběrem poplatků odhadovány zhruba na čtvrt miliardy korun ročně. Pokud by financování přešlo na stát, podnikům by odpadla související agenda a veřejnoprávním médiím část provozních činností kolem evidence plátců. Změnil by se ale jen způsob výběru peněz, nikoli samotná potřeba systém financovat.

Dokumentace k zákonu počítá s tím, že platby pro Českou televizi a Český rozhlas by činily 7,8 miliardy korun ročně. Zároveň ale neuvádí, z jakých konkrétních daňových nebo jiných příjmů by byly hrazeny. Pokud by šlo o další nekrytý výdaj státního rozpočtu, znamenalo by to vyšší tlak na veřejné finance a v krajním případě i vyšší potřebu financování dluhem.

Pro firmy tak zůstává hlavní zpráva poměrně jednoduchá. Televizní a rozhlasové poplatky placené podle počtu zaměstnanců se zatím neruší a podniky s nimi musí dál počítat ve svých nákladech i v administrativě. Debata o novém modelu financování pokračuje, ale rychlé a bezprostřední odbřemenění firem z ní zatím nevyplývá.