Podniková IT infrastruktura se podle firemních dodavatelů neposouvá k rychlému konci virtuálních strojů, ale spíš k delšímu období, kdy vedle sebe funguje více platforem. Hlavním impulzem ke změnám byly nové licenční podmínky VMware, rozhodování firem však stále více ovlivňují i náklady na migraci, provozní rizika, dostupnost specialistů a požadavky na ochranu dat.

V praxi se tak nemění význam virtualizace jako takové, ale hlavně rozložení trhu. Virtuální stroje z podniků nemizí, mění se spíš dodavatelé a způsob provozu. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že firmy se po počátečním šoku posunuly od porovnávání nabídek k reálným testům kompatibility, budování paralelních prostředí a přesunu méně složitých aplikací. Úplné dokončení migrace ale zůstává spíše výjimečné.

Tomu odpovídají i data ze severoamerického průzkumu z ledna 2026 mezi 302 IT manažery podniků s více než 1000 zaměstnanci. Závislost na VMware aktivně omezovalo 86 procent firem, úplný odchod ale dokončila jen 4 procenta a 54 procent podniků zůstávalo u VMware souběžně s budováním alternativy. Přestože tato čísla nelze automaticky přenést do českého prostředí, dobře ukazují rozdíl mezi plánem a skutečně dotaženou změnou.

Brzdou nebývá samotný převod virtuálních disků, ale širší provozní celek. Rozhodující roli hrají vazby na síť, úložiště, zálohování, obnovu po havárii, monitoring, automatizaci, identity nebo bezpečnostní politiky. Právě proto bývají podle trhu čas i rozpočet velkých migrací často podhodnocené. Menší projekty lze zvládnout během několika měsíců, u rozsáhlejších prostředí však může přechod trvat i roky a bývá navázán na obnovu hardwaru nebo konec licenčního období.

Bezprostředním spouštěčem změn byla úprava obchodního modelu VMware po převzetí společností Broadcom. Od ledna 2024 firma oficiálně přešla od trvalých licencí k předplatnému a soustředila nabídku zejména do balíčků VMware Cloud Foundation a vSphere Foundation, přičemž část produktů přestala být dostupná samostatně. Dopady se mezi podniky liší podle původních smluv i vyjednávací síly, přesto je cenový tlak zřejmý.

Průzkum mezi 517 správci VMware prostředí ukázal, že po akvizici řešilo obnovu smlouvy více než 90 procent dotázaných a 72 procent označilo zdražení za vyšší, než čekali. Vedle cen ale hraje rostoucí roli i snaha o menší závislost na jediném dodavateli, jednodušší automatizaci napříč prostředími a možnost přesouvat aplikace podle technických i ekonomických potřeb. V evropském prostředí se k tomu přidává také téma datové suverenity a jednodušší změny poskytovatele, kterou od září 2025 podporuje evropský Data Act.

To ale neznamená, že by VMware přestal být pro firmy použitelný. Pro podniky s rozsáhlými integracemi a zavedenými týmy může být setrvání nadále racionální volbou. Ekonomické srovnání se navíc nemůže omezit jen na cenu licence. Do celkových nákladů vstupuje i migrace, souběžný provoz dvou prostředí, školení lidí nebo riziko výpadků.

Virtuální stroje zůstávají, kontejnery přibývají hlavně u nových aplikací

Nejčastější cestou při odchodu od VMware proto zatím není hromadný přesun ke kontejnerům, ale migrace k jiným hypervizorům. Týká se to především starších podnikových systémů, aplikací se specifickým licencováním nebo prostředí, kde by přepis znamenal příliš vysoké náklady. Mezi zvažované alternativy patří Microsoft Hyper-V, Azure Stack HCI, Nutanix i platformy postavené na KVM a OpenStacku.

Vedle toho ale roste i model, v němž podniky spravují virtuální stroje a kontejnery společně přes Kubernetes, například pomocí technologií jako KubeVirt nebo OpenShift Virtualization. Nejde však o nahrazení virtuálních strojů kontejnery, ale o sjednocení správy pod jednu vrstvu. Přímý přechod ke kontejnerům se týká hlavně nových aplikací nebo těch, které už byly navrženy modernějším způsobem.

Většina firem tak dnes nepostupuje podle jednoduchého schématu „buď virtuální stroj, nebo kontejner“. Obvykle rozděluje aplikace do několika skupin. Část systémů se přesune téměř beze změny jako virtuální stroj na jinou platformu, část se časem vyplatí upravit pro kontejnery, některé aplikace lze nahradit hotovou službou a jiné zůstanou dočasně tam, kde jsou. Cílem často není úplný odchod od VMware, ale snížení závislosti a vytvoření druhé důvěryhodné platformy.

Kubernetes se mezitím stal de facto standardem pro orchestrace kontejnerů. U firem, které s kontejnery aktivně pracují, už jde spíše o volbu konkrétní distribuce a provozního modelu. Podniky s vlastním technickým týmem častěji sahají po vlastním provozu nebo cloudových službách, firmy bez hlubší interní expertizy se orientují na hotová řešení se správou a podporou. Vedle samotného Kubernetes je ale pro produkční provoz stále důležitější celý ekosystém nástrojů pro síť, monitoring a bezpečnost.

Také z průzkumů vyplývá, že silná pozice Kubernetes automaticky neznamená konec tradiční virtualizace. Podle lednového šetření CNCF z roku 2026 využívá Kubernetes v produkci 82 procent dotázaných uživatelů kontejnerů, jde ale o vzorek organizací, které s kontejnery již pracují. V celkovém firemním IT tak dál převažuje dlouhodobé soužití více modelů: virtuálních strojů, kontejnerů, fyzických serverů i cloudových služeb.

Zásadní část rozpočtu tvoří zálohy, obnova a bezpečnost

Při výběru náhrady za VMware by proto firmy neměly začínat prostým srovnáním hypervizorů, ale inventurou aplikací a jejich závislostí. Klíčové je určit, které systémy jsou opravdu kritické, jaké mají požadavky na dostupnost, výkon, síť nebo zálohování, a teprve poté vybírat cílovou platformu. Vedle samotného virtualizačního nástroje je nutné posuzovat také hardware, úložiště, bezpečnost, podporu dodavatelů aplikací a dostupnost lidí, kteří nové prostředí zvládnou spravovat.

Do ekonomiky projektu se promítá i zdánlivě méně viditelná část migrace. Levnější hypervizor může ve výsledku vyjít dráž, pokud kolem něj podnik musí vybudovat a dlouhodobě udržovat rozsáhlou sadu vlastních nástrojů. Proto dává smysl ověřit si budoucí řešení na reprezentativním pilotu, který zahrne test výkonu, výpadek uzlu, obnovu ze zálohy i možnost návratu zpět.

Ochrana dat a kybernetická odolnost by navíc měly být součástí projektu od samého začátku. Migrace mění síťové cesty, odpovědnosti i formáty disků, a zálohování, které fungovalo ve starém prostředí, nemusí být použitelné v novém. Firma by proto ještě před přesunem produkce měla vědět, jakou ztrátu dat si může dovolit a za jak dlouho musí obnovit provoz.

Teprve na tom lze postavit smysluplné ověření podpory zálohování, oddělení záloh od produkce, použití neměnných kopií a pravidelné testy obnovy. U propojených podnikových aplikací navíc nestačí obnovit jednotlivé disky. Důležité je znovu nastavit i pořadí startu služeb a jejich vzájemné návaznosti. V ekonomickém pohledu tak migrace nekončí ve chvíli, kdy se aplikace rozběhne na nové platformě, ale až tehdy, kdy je podnik schopen její provoz spolehlivě obnovit i po výpadku nebo kybernetickém incidentu.

Vývoj infrastruktury se současně promítá i do zavádění umělé inteligence. Trénování velkých modelů zůstává doménou specializovaných datových center a velkých cloudů, ale provoz natrénovaných modelů nebo interních AI asistentů se častěji přesouvá přímo do podnikových infrastruktur. Firmy kvůli tomu hledají platformy, které zvládnou spojit běžné virtuální stroje, kontejnery i nové AI zátěže pod společnou správou, zabezpečením a zálohováním. I to potvrzuje, že budoucnost firemního IT nebude stát na jediné technologii, ale na kombinaci více vrstev, které musí dávat smysl technicky i ekonomicky.