Francouzská revoluce bývá spojována s modernizací státu a novými politickými ideály, její hospodářská bilance však podle historika Williama Doyla vyznívá výrazně hůř. Vedle sjednocení správy, práva či měr a vah přinesla dlouhé období rozvratu, inflace, oslabení investic a výprodeje konfiskovaného majetku hluboko pod cenou.
Doyle v knize The Oxford History of the French Revolution připomíná, že pád starého režimu přišel v době mimořádné finanční a hospodářské krize. Neúroda v roce 1788, tvrdá zima, růst cen a útlum poptávky po průmyslovém zboží vytvořily prostředí, v němž od generálních stavů očekávaly všechny vrstvy rychlou nápravu. Právě tato očekávání pak významně formovala další průběh revoluce i ekonomická rozhodnutí revolučních vlád.
Podpora nového režimu se ve městech opírala mimo jiné o představu, že zajistí levný chléb a stabilní zásobování. Jakmile se to nedařilo, sílil tlak na zásahy do trhu. Revoluční správy se tak i přes tehdejší důvěru vzdělaných vrstev ve volný trh opakovaně uchylovaly k nepragmatickým i nouzovým opatřením. Podle Doyla začala být ekonomika téměř okamžitě deformována revoluční legislativou.
Nejtvrdší zásah přišel v oblasti majetku, financí a důvěry v měnu. Zabavení církevního a šlechtického majetku sice státu krátkodobě otevřelo cestu ke zdrojům, zároveň ale rozvrátilo části ekonomiky navázané na církev, aristokracii a zámořský obchod. Když stát v tísni pustil na trh velké objemy konfiskované půdy, prodávala se výrazně pod hodnotou. Z pohledu trhu šlo o nucený výprodej aktiv, který podkopal cenovou stabilitu i jistotu vlastnických vztahů.
Ještě větší problém představovala papírová měna v podobě asignátů. Jejich masivní emise měla krýt finanční potřeby státu ve chvíli, kdy kolaboval výběr daní a prudce rostly náklady na válku. Výsledkem byla vysoká inflace a nakonec hyperinflace. Takové prostředí podle Doyla zvýhodnilo dlužníky, ale výrazně poškodilo věřitele, střadatele i všechny, kdo potřebovali stabilní podmínky pro podnikání. Ekonomika se v takové situaci stává méně předvídatelnou a investice se odkládají.
Inflace, úpadek obchodu a ztráta důvěry
Revoluce podle autora nepřinesla zásadní inovační impuls ani v zemědělství, ani v širší ekonomice. Válka omezila běžné hospodářské aktivity a prospívala hlavně zbrojní výrobě. Výrazně utrpěl zámořský obchod, který patřil před rokem 1789 k nejvýnosnějším částem francouzské ekonomiky. S útlumem odbytu a narušením tradičních vazeb dopadla krize i na průmyslové regiony. Jako příklad bývá uváděn Lyon, kde propad postihl dělníky závislé na výrobě hedvábného zboží pro šlechtické a církevní odběratele.
Revoluce současně rozbila řadu zavedených institucí, aniž je dokázala rychle nahradit. To se netýkalo jen bezpečnosti a správy, ale i oblastí, které mají pro ekonomiku zásadní význam nepřímo: vzdělávání, sociální péče a zdravotnictví. Právě tam se hospodářské škody projevují se zpožděním, ale o to déle. Po zásahu proti církvi se zhroutil rozsáhlý systém školství a charity, který do té doby suploval část veřejných služeb.
Doyle upozorňuje, že gramotnost klesla z 37 procent v roce 1789 na zhruba 30 procent v roce 1815. Počet žáků ve školách se během desetiletí výrazně snížil. V zemi, která vystupovala ve jménu osvěty a rozumu, šlo o mimořádně výrazný paradox. Podobně tvrdé byly dopady na péči o chudé a nemocné. Znárodnění nemocnic a rozpad dosavadní charity vedly k dlouhodobému oslabení kapacit. Ještě v roce 1847 měla Francie, přestože byla asi o sedm milionů obyvatel lidnatější než v roce 1789, o 40 procent méně nemocničních kapacit.
Pro hospodářství to znamenalo víc než jen sociální problém. Slabší vzdělávání, horší péče o chudé a nižší zdravotní kapacity snižují kvalitu pracovní síly, zvyšují nejistotu domácností a prohlubují tlak na veřejné finance. Revoluce tak podle tohoto čtení nepoškodila jen okamžitou výrobu a obchod, ale i dlouhodobé předpoklady růstu.
Vedle těchto škod Doyle připouští i některé trvalé přínosy. Revoluce pomohla odstranit nepřehledný systém cel, privilegií a cechovních omezení, které komplikovaly vnitřní trh. Trvalý význam mělo také sjednocení administrativy, zákonodárství a systému měr a vah. Tyto změny vytvořily modernější rámec pro fungování státu i hospodářství, jenže podle autora byly vykoupeny mimořádně vysokými náklady.
V širším pohledu tak revoluce nepůsobí jako přímočará cesta k prosperitě, ale spíše jako prudký otřes, který zničil staré struktury rychleji, než vznikly nové. V oblasti financí to znamenalo ztrátu důvěry v měnu, v oblasti majetku nucené přesuny aktiv a v podnikání nejistotu, která brzdila investice. Právě v tom spočívá její ekonomický paradox: část modernizačních kroků přežila, ale přišla po období, které Francii stálo rozsáhlé hospodářské i sociální ztráty.
