Italské studentské protesty v roce 2026 už nejsou jen tradičním podzimním projevem nespokojenosti. V jejich pozadí stojí zejména prudký růst životních nákladů a ceny bydlení v univerzitních městech, které pro část studentů a jejich rodin přestávají být únosné. Kritika míří také na kvalitu výuky a na správu škol, jež podle studentů nedokáže na dlouhodobé problémy reagovat.

Významnou roli v nákladové situaci sehrál mimořádný tlak na ubytovací kapacity. Svatý rok 2025 přivedl do Říma podle vatikánských údajů přes 33 milionů poutníků. Tento údaj zahrnuje i opakované návštěvy a účasti týchž osob na více akcích, přesto ukazuje rozsah náporu na městskou infrastrukturu i ubytování. Krátce nato následovaly zimní olympijské hry 2026 v Miláně a Cortině d'Ampezzo, které dále zvýšily zájem o cestování a pobyty v Itálii.

Vysoké nájemné a drahé služby tak dopadají na studenty zvlášť citelně. Studium mimo domov se prodražuje nejen v Římě, ale i v dalších univerzitních centrech. Pokud rodiny hradí rostoucí výdaje za bydlení, dopravu a běžné živobytí, zatímco studenti zároveň zpochybňují úroveň poskytovaného vzdělání, roste jejich pocit, že náklady neodpovídají výsledku.

Protesty spojují školské a sociální požadavky

Demonstrace se neomezily pouze na školství. Studenti do nich zahrnuli také mírová a palestinská témata, což je podle kritických hlasů může připravovat o jasné soustředění na bezprostřední existenční problémy. Směs různých politických a společenských požadavků je v italském studentském prostředí dlouhodobým jevem, avšak letošní mobilizace má být výraznější než dřívější každoroční protestní akce.

Podle zprávy ČTK, kterou převzal Český rozhlas, se při demonstracích v pátek 30. října objevily i konfliktní projevy. V Padově demonstranti zapálili fotografii ministra školství Giuseppeho Valditary, v Neapoli fotografie ministryně pro vysoké školy Anny Marie Berniniové a premiérky Giorgie Meloniové. V Římě byly hlášeny hořící popelnice a zápalné lahve v oblasti poblíž Kolosea, v Turíně demonstranti vysypali před radnicí hnůj. Do ulic po celé zemi mělo vyjít až 1,5 milionu lidí.

Nespokojenost se podle popisovaných zkušeností netýká jen vysokých škol. Kritizována je i pomalost veřejné správy, která může zdražovat a komplikovat každodenní život domácností i podnikání. Jako příklad zaznívá čekání v délce 27 měsíců na jednoduché administrativní obnovení připojení k vodovodu bez stavebních prací.

Pro školy a stát tak protesty představují účet za dlouhodobě neřešené náklady na studium, nedostatek dostupného bydlení a nízkou důvěru ve fungování institucí. Zda mimořádný rozsah demonstrací přinese konkrétní změny ve financování školství a v dostupnosti studentského bydlení, bude záviset především na tom, zda se podaří převést nespokojenost do konkrétních a vymahatelných požadavků.