Gorbačovova perestrojka měla Sovětskému svazu přinést vyšší produktivitu, větší samostatnost podniků a prostor pro politické změny. Místo stabilizace však od druhé poloviny 80. let odkryla hluboké vady centrálně řízené ekonomiky: výrobu bez vazby na poptávku, slabou kvalitu zboží, nízkou důvěru ve správu podniků i ochromení institucí, které dosud držely systém pohromadě.
Výchozí hospodářská situace byla vážná. V lednu 1987 bylo podle údajů citovaných v biografii Michaila Gorbačova od Williama Taubmana použitelných jen 67 procent strojírenské produkce. Zboží v hodnotě tří miliard rublů nemělo kupce a ztráty ve výrobě kovů způsobené nehodami dosahovaly zhruba poloviny produkce. Sovětský svaz navíc dovážel obilí ze Spojených států a Francie za ceny vyšší, než kolik stála domácí produkce.
Reformní poradci proto prosazovali obrat od systému, v němž spotřebitelé soutěžili o nedostatkové zboží, k prostředí, kde by podniky soupeřily o zákazníka. Vláda premiéra Nikolaje Ryžkova se ale obávala ztráty kontroly nad hospodářstvím. Výsledkem byl kompromis: podniky získávaly více prostoru, avšak stát a ministerstva si ponechávaly podstatnou část pravomocí. Takové nastavení nevytvořilo funkční trh ani účinnější plánování.
Podniky reagovaly na zisk, nikoli na potřeby domácností
Zavedení ziskových motivů v prostředí deformovaném desetiletími plánování přineslo další problém. Podniky dávaly přednost výrobkům, které bylo možné prodat bonitnější vrstvě obyvatel či stranickému aparátu, zatímco běžné spotřební zboží zůstávalo nedostatkové. Reformy tak nezlepšovaly každodenní život tak rychle, jak vedení slibovalo, a rostla nespokojenost obyvatel.
V roce 1988 už bylo patrné, že změny nepřinášejí očekávaný efekt ani na pracovištích. Memorandum Alexandra Jakovleva uvádělo, že pouze 21 procent zaměstnanců vidělo souvislost mezi kvalitou a intenzitou práce na jedné straně a vlastní odměnou na straně druhé. Hospodářské manažery hodnotilo kladně jen 7,3 procenta dotázaných. Pro důvěru v místní sověty a stranické funkcionáře vycházela čísla jen mírně výše, na 13, respektive 14 procentech.
Gorbačov současně usiloval o omezení přímého dohledu komunistické strany nad ekonomikou. Stranický aparát však představoval nejen překážku reformám, ale také základ dosavadního výkonu správy. Jeho oslabování proto vedlo k tomu, že část aparátu přestávala pracovat a jiná část naopak využívala zbývající moc k odporu proti změnám. Stát tak postupně ztrácel schopnost řídit ekonomiku, aniž by ji nahradily důvěryhodné tržní instituce a jasná pravidla.
Do hospodářských potíží se promítala i zahraniční politika. Gorbačov hledal dohodu se Spojenými státy také proto, že potřeboval prostor pro stažení ze sovětské války v Afghánistánu a pro domácí ekonomické oživení. Jednání s Ronaldem Reaganem v Reykjavíku v roce 1986 však ztroskotala na sporu o americký program protiraketové obrany SDI. Přestože se obě strany přiblížily představě rozsáhlého jaderného odzbrojení, bezprostřední ekonomickou úlevu Sovětskému svazu summit nepřinesl.
Politické uvolnění zvýšilo tlak na nefunkční systém
Glasnosť otevřela veřejnou kritiku minulosti i aktuálních poměrů. To sice posilovalo tlak na změnu, zároveň však odhalovalo rozsah selhání státu a oslabovalo legitimitu institucí. Ve vedení narůstal spor mezi zastánci rychlejších reforem a konzervativci, kteří se obávali rozpadu kontroly. Politické konflikty, včetně střetu Gorbačova s Borisem Jelcinem, se tak odehrávaly v době, kdy se zhoršovalo zásobování a obyvatelé stále méně věřili schopnosti státu situaci řešit.
Gorbačovovy kroky ukázaly, že samotné vyhlášení tržních principů nemůže nahradit instituce, vlastnická pravidla, odpovědnost vedení podniků ani důvěru mezi občany. Sovětské reformy rozrušily starý model dříve, než vznikl nový funkční rámec. Ekonomická nejistota pak zesilovala politické napětí, národnostní spory i odpor uvnitř samotné komunistické strany.
Na konci roku 1988 se Sovětský svaz ocitl v situaci, kdy oslabený aparát nedokázal efektivně spravovat zemi, zatímco reformy nenabízely rychle viditelné zlepšení životní úrovně. Perestrojka se tak z pokusu o modernizaci státního hospodářství postupně stala jedním z faktorů, které urychlily rozklad dosavadního systému.
