Dvacet pět let po útocích z 11. září se znovu vrací otázka, jak Spojené státy politicky propojily národní trauma s válkou v Iráku. Nešlo o jedno přímé tvrzení, že Saddám Husajn stál za pádem věží, ale o dlouhodobě budovaný obraz, v němž se v jedné větě opakovaly terorismus, Irák, al-Káida a zbraně hromadného ničení. Právě tento rámec nakonec pomohl prosadit konflikt s mimořádně nákladnými bezpečnostními i rozpočtovými dopady.

Dobře to ukázal projev George W. Bushe z 7. října 2002 v Cincinnati. Prezident tehdy obhajoval nutnost řešit iráckou hrozbu právě po zkušenosti z 11. září a varoval, že Spojené státy nesmějí čekat na takzvanou kouřící pistoli, která by se mohla změnit v jaderný hřib. Politicky šlo o zásadní posun. Místo důkazu o bezprostřední hrozbě začala hrát hlavní roli úvaha, co by se mohlo stát, pokud by Washington nejednal včas.

Tato logika se ukázala jako mimořádně účinná. Saddám Husajn byl diktátor s doloženě brutální minulostí, použil chemické zbraně, vedl války a dlouhodobě mařil práci mezinárodních inspektorů. Administrativa tak nemusela vytvářet obraz neškodného protivníka. Stačilo spojit jeho skutečnou minulost s budoucím scénářem, který tehdejší zpravodajské podklady nedokázaly spolehlivě potvrdit.

Podobně složitý byl i vztah mezi iráckým režimem a al-Káidou. Vyšetřování po 11. září připustila, že existovaly kontakty mezi iráckými představiteli a lidmi kolem Usámy bin Ládina. Zároveň ale nedospěla k závěru, že by se proměnily v operační spolupráci při útocích na Spojené státy. Právě v tom ležel rozdíl mezi přesným popisem reality a politickou zkratkou, která byla pro veřejnou debatu mnohem použitelnější.

Pro české prostředí měl zvláštní význam příběh takzvané pražské stopy. Po útocích se objevila informace od zdroje české kontrarozvědky, podle níž se měl Mohamed Atta 9. dubna 2001 v Praze setkat s iráckým diplomatem Ahmadem Khalilem Ibrahimem Samirem al-Aním, považovaným za zpravodajce. Ministr vnitra Stanislav Gross 26. října 2001 veřejně uvedl, že podle českých informací ke kontaktu došlo, a premiér Miloš Zeman následně mluvil o možném vztahu k plánům proti budově Rádia Svobodná Evropa.

Pro Washington to byla mimořádně silná verze příběhu. Vedle obecných úvah o vazbách Iráku na terorismus se objevila konkrétní, časově blízká schůzka mezi údajným organizátorem únosů a iráckým zpravodajcem. Viceprezident Dick Cheney v prosinci 2001 tvrdil, že informace je docela dobře potvrzena. Pozdější šetření ale tuto jistotu rozložilo. FBI ani CIA nenašly důkazy o Attově přítomnosti v Praze v době údajné schůzky a Komise pro 11. září nakonec uzavřela, že dostupné podklady původní českou zprávu nepodporují.

Právě tento případ dobře ukázal rozdíl mezi zpravodajskou informací a prokázanou skutečností. Tvrzení zdroje může působit přesvědčivě a může být proneseno v dobré víře, ale bez opory v dalších datech, cestovních záznamech nebo svědectvích zůstává neověřené. Přesto se takové sdělení může stát součástí širšího politického obrazu, který má pro veřejnost i investory do bezpečnostní politiky větší váhu než pozdější opravy.

Argumenty pro invazi a jejich pozdější rozpad

Druhou hlavní oporou předválečné argumentace byly zbraně hromadného ničení. Zpětně se často zjednodušuje, že politické vedení pouze vědomě prosazovalo nepravdivou verzi. Skutečnost byla složitější. Předválečné americké zpravodajské hodnocení obsahovalo závažné analytické chyby a přisuzovalo iráckým programům větší jistotu, než odpovídalo důkazům. Následná vyšetřování zároveň ukázala, že veřejná vystoupení politiků často prezentovala nejtvrdší možné čtení těchto informací, zatímco nejistoty ustupovaly do pozadí.

Nejviditelněji to předvedl Colin Powell 5. února 2003 v Radě bezpečnosti OSN. Jeho vystoupení mělo mimořádnou váhu, protože byl vnímán jako umírněnější a profesionálnější tvář administrativy. Předkládal satelitní snímky, odposlechy a tvrzení o biologických a chemických zbraních, zároveň zdůrazňoval vazby mezi Irákem a al-Káidou. I zde ale zazněly detaily, které se v politickém účinku ztrácely, například že tábor spojovaný s Abú Musabem Zarqávím ležel v kurdské oblasti mimo přímou Saddámovu kontrolu.

Powell později označil tuto prezentaci za skvrnu na své kariéře. V té době už však sehrála svou roli. Politický účinek nespočíval jen v jednotlivých tvrzeních, ale v celkovém obrazu, který propojoval Saddáma, chemické látky, biologické zbraně a teroristické sítě. Ve společnosti, která stále žila následky 11. září, takové spojení výrazně snižovalo odpor k vojenskému zásahu.

Tomu odpovídala i data o veřejném mínění. Gallup naměřil 53 procent Američanů přesvědčených o Saddámově osobní účasti už v srpnu 2002, 51 procent těsně před válkou a stejné číslo znovu v prosinci 2003, tedy devět měsíců po invazi. I poté, co Bush 17. září 2003 řekl, že neexistuje důkaz Saddámovy účasti na útocích z 11. září, tomu podle dalšího průzkumu věřilo ještě 43 procent respondentů.

To je důležitý moment i z hlediska fungování politické komunikace. Obhájci administrativy mohli poukazovat na to, že prezident nikdy doslova neřekl, že Saddám útoky nařídil. Kritici zase oprávněně připomínali, že značná část veřejnosti právě k tomuto závěru dospěla. Význam tedy nemělo jen to, co bylo výslovně vyřčeno, ale jaký obraz po opakování stejných souvislostí zůstal v hlavách voličů a daňových poplatníků.

Podobně vypadal i způsob, jak Bílý dům reagoval v září 2003 na otázky, proč tolik Američanů věří v Saddámovu účast na útocích. Mluvčí Scott McClellan sice tvrdil, že administrativa nic takového nehlásala, ale současně znovu zdůrazňoval Saddámovy vazby na terorismus, al-Káidu a hrozbu spojení teroristů se státy usilujícími o zbraně hromadného ničení. Tím se asociace současně popírala i obnovovala.

Když pak Iraq Survey Group vedená Charlesem Duelferem nenašla zásoby zbraní hromadného ničení, začala se hroutit i druhá hlavní noha veřejného zdůvodnění války. Irák měl historii těchto programů a určité ambice do budoucna, pokud by padl sankční režim, ale země, do níž americká armáda vstoupila v březnu 2003, nebyla arzenálem, jak byla před invazí vykreslována.

Ekonomický účet této politické konstrukce byl mimořádně vysoký. Válka znamenala dlouhodobé zatížení amerických veřejných financí, rozsáhlé vojenské výdaje a náklady na následnou stabilizaci regionu. Vedle přímých rozpočtových dopadů změnila i priority bezpečnostní politiky a otevřela prostor pro další nestabilitu, která následně vytvářela nové finanční i bezpečnostní závazky.

Právě zde se uzavírá hlavní lekce celého příběhu. Útoky z 11. září samy o sobě válku v Iráku automaticky nevyvolaly, ale zásadně snížily politickou bariéru pro rozhodnutí, které by se bez tehdejší atmosféry prosazovalo mnohem obtížněji. Ve výsledku tak nevznikla jen vojenská operace, ale i drahý strategický projekt postavený na směsi reálných hrozeb, chybných zpravodajských závěrů a komunikačního rámce, který veřejnosti nabídl jednoduché spojení mezi dvěma odlišnými událostmi.