Japonsko před vstupem do války v Tichomoří výrazně zrychlilo budování výsadkových jednotek. Impulzem byly úspěchy německých Fallschirmjäger při útocích na strategické cíle v Evropě na jaře 1940. Z pohledu vojenského plánování šlo o investici do specializovaných sil, které měly podpořit rychlé překvapivé operace, i za cenu vysokých očekávaných ztrát a zkráceného výcviku.

Zprávy japonských vojenských pozorovatelů z Evropy vedly k tomu, že se výsadkové jednotky začaly formovat jak u armády, tak u námořnictva. Ještě v roce 1940 nastoupili první dobrovolníci ke specializovanému šestiměsíčnímu výcviku. Po příchodu zkušených německých instruktorů se ale příprava zkrátila na dva měsíce. Na začátku roku 1941 už na několika místech v Japonsku výcvikem procházelo přibližně 9 200 mužů a s blížící se válkou jejich počet dál rychle rostl.

U císařského námořnictva byl postup ještě tvrdší. V listopadu 1940 vznikla na námořní a letecké základně v Jokosuce pod krycím označením 1001. experimentální a výzkumná jednotka první výsadková četa o 26 mužích. První seskoky její příslušníci absolvovali 15. ledna 1941. Námořnictvo zároveň zahájilo nábor dobrovolníků pro budoucí výsadkové útvary v rámci Speciálních námořních výsadkových oddílů, známých jako SNLF.

Pro 1. SNLF a 2. SNLF bylo potřeba zhruba 1 500 vycvičených mužů. Tlak na rychlé doplnění stavů proto vedl velení k dalšímu omezení přípravy, tentokrát jen na dva týdny. Na konci listopadu 1941 se 1. SNLF rozdělila na dvě části, z nichž jedna vytvořila základ obnovené 1. jednotky a druhá nové 3. SNLF. Už během výcviku několik mužů zahynulo při seskocích, přesto byly v okamžiku vstupu Japonska do války námořní výsadkové síly připraveny k nasazení.

Rychlá mobilizace omezovala výcvik i vybavení

Praktické možnosti těchto jednotek výrazně ovlivňovala technika. Omezená nosnost padáků znamenala, že vojáci při seskoku nesli jen 8mm pistoli Nambu a ve zvláštních pouzdrech na hrudi dva ruční granáty. Hlavní výzbroj dopadala odděleně v kontejnerech na nákladních padácích, takže po přistání museli výsadkáři nejprve odhodit postroje, najít kontejnery, rozdělit zbraně a munici a teprve poté mohli zahájit bojovou činnost.

V kontejnerech byly karabiny Arisaka ráže 6,5 mm s nábojovými sumkami, nosným řemením a bodákem, případně lehké kulomety Nambu Typ 99 ráže 7,7 mm, které tvořily hlavní podpůrnou zbraň střeleckých čet. Důležitou roli měl i lehký minomet ráže 50 mm. Šlo o jednoduchou a snadno přenositelnou zbraň, jejíž přesné použití ale vyžadovalo zkušenou obsluhu. Nejtěžším prostředkem byl 37mm protitankový kanon Typ 94, který bylo možné pro padákový výsadek rozložit na několik částí. V podmínkách bojišť, kde se objevovala nanejvýš lehce pancéřovaná technika, to podle tehdejších požadavků postačovalo.

Vedle zbraní obsahovaly kontejnery i základní zásoby, například potraviny, jídelní misky a polní lahve. Tomu odpovídalo i osobní vybavení. Výsadkáři nosili dvoudílné khaki uniformy s kapsami umístěnými tak, aby nepřekážely padákovým popruhům. Boty vycházely z běžné pěchotní obuvi, byly však o něco vyšší kvůli lepší ochraně kotníků při dopadu. Při výcviku používali kožené kukly, v boji pak ocelové přilby nebo upravené polní čapky.

Celý program tak ukazuje, jak rychle se Japonsko snažilo převést zahraniční vojenskou zkušenost do vlastní praxe. Z ekonomického i organizačního hlediska šlo o urychlené budování specializované kapacity s vysokými nároky na výcvik, logistiku i materiálové zabezpečení, které bylo podřízeno jedinému cíli: mít ještě před začátkem války k dispozici jednotky schopné okamžitého nasazení.