Omezení povinného nefinančního reportingu na zhruba stovku tuzemských firem sice na první pohled vypadá jako výrazné zjednodušení pro podnikatele, pro mnoho menších a středních společností ale podstatná část administrativního i finančního tlaku nezmizí. Požadavky na údaje o emisích, pracovních podmínkách nebo původu materiálů se totiž dál mohou přenášet přes dodavatelské řetězce.
Schválená novela z 27. července převádí do českého práva evropské změny vyplývající z balíčku Omnibus I. Ten upravil dvě odlišné oblasti. První z nich představuje směrnice CSRD, tedy pravidla pro zveřejňování informací o udržitelnosti. Druhou je CS3D, která se zaměřuje na náležitou péči podniků v dodavatelském řetězci a sleduje, jaké informace si firmy o svých partnerech zjišťují a jak s nimi pracují.
Právě u CSRD se hranice výrazně posunula. Povinné vykazování se má nově týkat firem s více než tisícem zaměstnanců a obratem nad 11 miliard korun, což odpovídá evropské hranici 450 milionů eur. V praxi tak místo zhruba dvou tisíc firem dopadne povinnost přibližně na sto podniků. Pro asi 1900 společností to znamená, že samy reportovat nebudou.
Tím ale podle odborníků nevzniká plošná úleva pro celý trh. Vedle reportingu zůstává ve hře i druhá regulace. Směrnici CS3D mají členské státy převést do svých právních řádů do 26. července 2028 a firmy se jí mají řídit od 26. července 2029. Také zde Omnibus zvýšil prahové limity, a to z tisíce zaměstnanců a obratu 450 milionů eur na pět tisíc zaměstnanců a 1,5 miliardy eur. Počet přímo dotčených podniků v Evropské unii se tím sice podle dostupných údajů sníží zhruba o 70 procent, neznamená to ale konec požadavků směrem k dodavatelům.
Data budou dál chtít hlavně odběratelé
Velké firmy, které v režimu evropských pravidel zůstanou, budou i nadále potřebovat informace od svých obchodních partnerů. Typicky jde o údaje nutné pro výpočet emisí ve třetím rozsahu, tedy o dopady vznikající v širším dodavatelském řetězci. Podnik, který sám reportuje, se bez dat od menších dodavatelů často neobejde, i když tito partneři už přímou povinnost vůči úřadům mít nebudou.
CS3D se navíc netýká jen emisí. Míří také na pracovní podmínky nebo původ vstupních materiálů. Evropská pravidla sice nově vymezují, za jakých okolností lze po dodavatelích informace požadovat, a u menších podniků mají omezit rozsah formálních dotazníků. U partnerů s méně než tisícem zaměstnanců nemají odběratelé chtít více údajů, než obsahuje dobrovolný standard VSME. To ale řeší hlavně formální rámec, nikoli samotnou obchodní praxi.
V reálných vztazích mezi odběratelem a dodavatelem totiž rozhoduje i výběrové řízení, smluvní podmínky, auditní požadavky nebo nutnost doložit certifikace. Pokud bude mít odběratel na výběr mezi dvěma firmami a jedna potřebná data nabídne rychleji a v lepší kvalitě, získá konkurenční výhodu. Pro menší podniky tak může být absence připravenosti rizikem pro budoucí zakázky.
Náklady mohou jít do statisíců korun
Výzkum Fakulty podnikohospodářské VŠE upozorňuje, že právě menší firmy bývají na podobné požadavky nejméně připravené. Často nemají formalizované interní procesy, chybějí jim personální kapacity a nevědí, která data mají průběžně sbírat. V některých případech přitom pracují se stovkami, někdy i více než tisícem dodavatelů, takže důsledná kontrola celého řetězce je pro ně velmi složitá.
Vedle organizační zátěže přichází i přímé náklady. Samotný výpočet uhlíkové stopy může podle zkušeností firem stát statisíce korun. Další výdaje přinášejí nové informační systémy, sběr dat, poradenství nebo certifikace. Pro menší a střední podniky tak nejde jen o administrativní povinnost, ale o zásah do rozpočtu a cash flow.
Problémem zůstává i dostupnost informací. Řada metodik, standardů a podpůrných materiálů je převážně v angličtině, což je pro část podniků mimo velká města praktická bariéra. Firmy zároveň často postrádají jasný komunikační kanál ze strany státu, který by jim vysvětlil rozdíl mezi oběma směrnicemi a jejich dopady na každodenní provoz.
Pro malé a střední podniky z toho plyne hlavně jedno: omezení počtu firem s povinným reportingem neznamená, že mohou téma ESG odložit. Zejména společnosti navázané na velké odběratele, včetně zahraničních, se mohou s požadavky na data setkat ještě dříve, než začnou platit formální povinnosti. Kdo potřebné informace nepřipraví včas, může v příštích letech narazit nejen na vyšší náklady, ale i na ztrátu kontraktů.
