Oganesjan už netestuje jen hranice zákona. Testuje, kolik bezradnosti český stát unese
Případ Mikea Oganesjana začíná působit jako učebnicový příklad toho, jak lze autoritu státu rozmělňovat nikoli jedním spektakulárním činem, ale dlouhými měsíci nerozhodnosti.
Na jedné straně stojí policejní spis. Na druhé straně insolvenční řízení, dokumenty insolvenčního správce, bankovní transakce a stanoviska věřitelů. A nad tím vším stojí velmi nepříjemná skutečnost: Policii už muselo jednou usměrňovat státní zastupitelství.
Z přiloženého vyrozumění vyplývá, že státní zástupce po přezkoumání policejního spisu konstatoval, že policejní orgán nepostupoval důsledně podle § 158 odst. 3 trestního řádu. Podle státního zastupitelství již tehdy zjištěné skutečnosti odůvodňovaly zahájení úkonů trestního řízení. Spis byl proto vrácen Policii a ta dostala pokyn příslušný záznam sepsat a pokračovat v prověřování.
To už není kritika nějakého aktivisty na internetu.
To je státní zástupce, který dohlíží na zákonnost policejního postupu.
Jak složitý případ ještě Policie potřebuje?
Na celé věci je nejvíce zarážející právě její zdánlivá skutková jednoduchost.
Nikdo po Policii nechce rozkrýt mezinárodní teroristickou síť, dešifrovat komunikaci organizovaného zločinu nebo po několika desetiletích rekonstruovat neobjasněnou vraždu.
Podstatou prověřování je v zásadě otázka, zda určité majetkové operace, příjmy a nakládání s prostředky v době existence věřitelů mohou naplňovat znaky trestného činu, zejména ve vztahu k poškození či zvýhodnění věřitele.
A přitom už samotné insolvenční řízení poskytlo orgánům množství materiálu, který by měl umožnit učinit alespoň základní procesní rozhodnutí.
Dokonce i Komerční banka, zastoupená jednou z největších advokátních kanceláří v zemi, HAVEL & PARTNERS, napsala Krajskému soudu v Praze, že v průběhu oddlužení vyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Věřitel i po uhrazení svých pohledávek třetí osobou požadoval zrušení oddlužení.
Jinými slovy: tady už dávno nejde pouze o tvrzení European Justice Organization nebo o spor dvou lidí na sociálních sítích.
Policie má dvě možnosti. Proč není schopna zvolit ani jednu?
Nikdo po Policii nežádá, aby někoho odsoudila. Od toho jsou soudy.
Od Policie se požaduje podstatně méně: aby po prověření dostupných důkazů rozhodla.
Buď jsou splněny zákonné podmínky k dalšímu trestnímu postupu, anebo nejsou.
Pokud nejsou, ať Policie případ zákonným způsobem odloží a své rozhodnutí odůvodní.
Pokud jsou, musí postupovat tak, jak jí ukládá trestní řád.
Co však působí naprosto nedůstojně, je stav, kdy měsíce plynou, důkazy přibývají, státní zastupitelství již jednou muselo policejní postup korigovat a veřejnost stále sleduje případ bez srozumitelného výsledku.
V určitém okamžiku už totiž nelze všechno omlouvat „probíhajícím prověřováním“.
Neschopnost, neochota, nebo něco třetího?
A zde vzniká otázka, kterou si Policie svou vlastní nečinností sama koleduje.
Je skutečně problém jen v neschopnosti případ v přiměřené době vyhodnotit? Nebo existuje neochota věc uzavřít?
To není obvinění. Je to legitimní otázka, kterou vytváří délka řízení a jeho dosavadní historie.
Policie se totiž dostává do mimořádně nešťastné situace. Jestliže státní zastupitelství už jednou shledalo její postup nedůsledným a přikázalo v prověřování pokračovat, každé další období bez výsledku přirozeně zvyšuje pochybnosti o tom, zda je případ skutečně posuzován stejně energicky jako jiné trestní věci.
A pochybnosti mají jednu nepříjemnou vlastnost: pokud na ně stát dlouho nedává přesvědčivé odpovědi, začnou jejich místo zaplňovat spekulace.
Policie svou pasivitou sama vyrábí konspirační teorie
Právě zde se dostáváme k nejnebezpečnějšímu důsledku celé kauzy.
V prostředí kolem Oganesjana se objevuje otázka, zda jeho mimořádně konfrontační aktivity vůči některým politikům, politickým subjektům či aktivistům nemohou souviset s neobvyklou tolerancí ze strany státních orgánů.
Je třeba říci naprosto jasně:
Pro tvrzení, že by existovala nějaká dohoda, podle níž Policie Oganesjanovi toleruje možné protiprávní jednání výměnou za jeho aktivity proti politickým stranám nebo politickým aktivistům, předložené dokumenty důkaz neposkytují. Takové tvrzení proto nelze prezentovat jako skutečnost.
Jenže právě v tom spočívá problém Policie.
Čím déle není schopna jednoznačně uzavřít relativně přehledný případ, tím více sama vytváří živnou půdu pro otázku, zda za její nečinností není něco jiného než pouhá pomalost.
A tuto pochybnost nelze umlčet tiskovou frází, že „prověřování nadále pokračuje“.
Odstranit ji může pouze transparentní a zákonný výsledek.
Je Oganesjan pro Policii nedotknutelný?
Takovou otázku by za normálních okolností nebyl důvod vůbec pokládat.
Jenže normální není situace, kdy musí státní zastupitelství Policii připomínat, že již zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení úkonů trestního řízení.
Normální není ani situace, kdy insolvenční řízení generuje další podklady, věřitel zastoupený renomovanou advokátní kanceláří hovoří o skutečnostech nasvědčujících nepoctivému záměru, a přesto se veřejný obraz trestní věci po dlouhou dobu prakticky nehýbe.
A normální by nemělo být ani to, aby člověk s předchozími konflikty se zákonem získával veřejný dojem, že stát není schopen rozhodnout ani o věci, jejíž základní skutkové okolnosti už měsíce leží v dokumentech různých institucí.
To je okamžik, kdy přestává být zesměšňován pouze policejní spis. Zesměšňována začíná samotná autorita státu.
Nejhorší odpovědí je žádná odpověď
Policie může nakonec dojít k závěru, že nebyly splněny podmínky pro trestní stíhání.
Může dojít také k opačnému závěru.
Obě varianty jsou legitimní, budou-li zákonné, řádně odůvodněné a opřené o důkazy.
Co legitimně nevypadá, je nekonečné prověřování bez jasného konce.
Každý další měsíc takového stavu totiž neposiluje presumpci neviny. Ta platí bez ohledu na rychlost Policie.
Posiluje něco jiného: dojem institucionální bezmoci.
A pokud Policie nechce, aby se kolem případu dál množily spekulace o protekci, politických souvislostech nebo dokonce o jakési neformální protislužbě, má k dispozici mimořádně jednoduchý nástroj:
ať konečně udělá svou práci, případ zákonně vyhodnotí a rozhodne.
Teprve potom přestanou místo odpovědí nastupovat konspirační teorie.
