Americká válka za nezávislost nebyla jen střetem Británie s povstalými koloniemi, ale také výrazným obchodem s vojenskou silou. Německá knížata poskytla Londýnu téměř 30 000 vojáků a získala za ně osm milionů liber šterlinků, v dnešním přepočtu přibližně 47 miliard korun. Pro některé malé a zadlužené státy šlo o mimořádně významný příjem, který pomáhal krýt náklady dvora i splácet dluhy.

Vojáci tehdy obvykle vstupovali do stálých armád verbováním, byť nábor neměl vždy zcela dobrovolnou podobu. Vedle toho se v některých zemích uplatňoval kantonální systém, v němž byli muži od mládí evidováni pro službu v konkrétních plucích. Od klasických žoldnéřů z dob třicetileté války se tito muži lišili tím, že nebyli najímáni vlastníky pluků a neměli vlastní výzbroj. Sloužili jako poddaní svého panovníka, který s jejich nasazením v zahraničí obchodně nakládal.

Britská vláda nejprve hledala pomoc v Rusku a Nizozemsku, neuspěla však. Německá knížata naopak nabídku přijala. Rozsah kontraktů byl značný: američtí osadníci měli na počátku konfliktu zhruba 40 000 vojáků, takže německé pomocné sbory představovaly pro Británii zásadní posilu. V americkém prostředí se pro ně vžil souhrnný, ač nepřesný název Hesenští.

Výnosný zdroj peněz pro malé zadlužené státy

Nejvíce mužů přišlo z Hesenska-Kasselska a Hesenska-Hanavska. Obě lantkrabství měla dohromady přibližně tolik obyvatel jako dnešní Brno, přesto do zámoří během války vyslala 19 414 vojáků. Jejich vládci měli s poskytováním vojenských sborů cizím mocnostem zkušenosti už od konce třicetileté války.

Lantkrabě Fridrich II. z Hesenska-Kasselska uzavřel s Británií v roce 1776 smlouvu na dodání 12 000 mužů. Oficiálně se hlásil k podpoře svého příbuzného, krále Jiřího III., skutečný význam dohody byl však především finanční. Fridrich potřeboval prostředky na dluhy spojené s nákladnými stavebními záměry. Část výnosů současně směřovala do dobročinných ústavů, rozvoje průmyslu a umění; založil mimo jiné první veřejně přístupné muzeum na evropském kontinentu, akademii umění a sbírku antického umění. Jeho potomkem v deváté generaci je současný britský král Karel III.

Po šesti letech se do Hesenska vrátilo necelých 12 000 mužů. Přibližně 3 000 vojáků zůstalo dobrovolně v Americe, další padli nebo podlehli nemocem. Zprávy, které v Evropě líčily jejich zotročení či skalpování, se nepotvrdily. Mezi těmi, kteří se po míru usadili v Americe, byl také Küster, předek pozdějšího generála George A. Custera.

Finanční motiv byl zřejmý rovněž v Ansbachu a Bayreuthu. Markrabě Karel Alexandr, sám zatížený dluhy, poskytl svému příbuznému Jiřímu III. 2 353 vojáků. Jeho ministr veřejně hájil rozhodnutí tím, že příliv cizích peněz umožní chudé zemi splatit závazky. Vyslaní vojáci měli být podle tohoto pohledu zároveň dobře placeni a po návratu přivézt vlastní úspory. Mezi důstojníky vyslanými přes Atlantik byl i August Neidhardt von Gneisenau, pozdější pruský polní maršál známý mimo jiné z vítězství nad Napoleonem u Waterloo.

Podobně postupovalo Brunšvicko-Wolfenbüttelsko, jehož populace odpovídala zhruba dnešní Plzni. Země se předtím dostala do vážných finančních problémů kvůli nákladům dvora vévody Karla I., který utrácel za operu, balet, cesty, hazard i další záliby. Jeho nástupce Karel Vilém výrazně omezil dvorské výdaje a s Británií sjednal vyslání 4 336 mužů. Za celou válku pak Brunšvicko dodalo 5 723 vojáků. Další necelých 1 300 rekrutů poskytlo Waldecké knížectví a menší kontingent přidal anhaltsko-zerbstský kníže Fridrich August.

Vysoké ztráty a nová příležitost po válce

Cesta i služba v Severní Americe měly pro vojáky vysokou cenu. Muži z vnitrozemských německých států obtížně snášeli plavbu přes Atlantik, po příjezdu pak čelili obrovským vzdálenostem, klimatu a nemocem. Horečky, zápal plic, úplavice a tyfus pro ně znamenaly větší hrozbu než samotný nepřítel. Těžké barevné uniformy se nehodily ani do letních veder, ani do mrazivých zim, a ztráty zvyšovaly úpaly i omrzliny.

V prvních střetech německé jednotky často převyšovaly nezkušené osadnické milice, jejich postup ale provázelo také plenění. Američtí civilisté se proto vojáků báli a šířily se o nich i pověsti, že jde o lidožrouty. Zlom přinesl Trenton o Vánocích roku 1776. Plukovník Johann Gottlieb Rall zde podcenil zabezpečení města i varování před útokem. Oddíl 1 400 Němců následně překvapilo 2 400 Američanů vedených Georgem Washingtonem a Rall při bojích zemřel. Americké vítězství výrazně posílilo morálku povstalců.

Kolonisté se zároveň snažili přimět německé vojáky k přeběhnutí. Nabízeli jim dvacet hektarů půdy, dobytek a několikaleté osvobození od daní, tedy podmínky, které byly pro mnoho Evropanů mimořádně lákavé. Představa hromadných dezercí je však podle dostupného líčení zavádějící: většina Němců vydržela ve službě nebo skončila v zajetí. Až po skončení války se přibližně pětina z celkového počtu 30 000 německých vojáků rozhodla v Severní Americe zůstat.

Na opačné straně bojovali také jednotlivci z německých zemí, včetně bývalého pruského důstojníka Friedricha Wilhelma von Steubena. Ten v kontinentální armádě zavedl disciplínu a podílel se na úspěchu u Yorktownu v říjnu 1781. Téměř třetina bojovníků v této rozhodující bitvě pocházela z německých zemí, ať už sloužili americkým silám, nebo francouzskému pomocnému sboru. Zatímco francouzská vojenská pomoc byla v nové republice oslavována, vojáci najatí Británií zůstali spojováni hlavně s výnosnými smlouvami evropských dvorů a s jejich dluhovou politikou.