Druhá část životopisu Martina Heideggera od Guillauma Payena zachycuje období po roce 1934 především jako příběh trvající loajality k nacistickému režimu, osobních mocenských ambicí a účelového přizpůsobování postojů. Vedle filozofických sporů vystupují do popředí i velmi praktické otázky fungování univerzity, profesních pozic a ochrany vlastního vlivu.

Payen podle citovaných pasáží ukazuje, že Heideggerův vztah k nacismu neskončil rezignací na rektorský post v roce 1934. Odchod z čela freiburské univerzity nebyl výrazem rozchodu s režimem, ale spíše důsledkem zklamání z toho, že jeho představa o vůdcovské roli univerzity narazila na mocenskou realitu Berlína i na vazby studentů k SA. Právě tady se podle knihy dobře ukazuje střet mezi ideologickou ambicí a institucionální praxí.

Z ekonomického a provozního hlediska je pozoruhodné, že Heidegger jako rektor nevnímal personální čistky jen ideologicky. V konkrétních případech bral ohled také na to, zda nežádoucí profesoři přinášejí škole mezinárodní renomé, zahraniční financování nebo vlastní přístrojové vybavení důležité pro výuku. Jinými slovy, i v prostředí politicky motivovaných zásahů hrály roli běžné faktory univerzitního provozu: granty, odborná prestiž a materiální základ výuky. Tam, kde byl praktický přínos pro instituci zřejmý, dokázal Heidegger podle Payena zaujmout pružnější postoj.

Současně však neváhal tvrdě zasahovat proti těm, které považoval za představitele „vykořeněného“ liberalismu nebo nežádoucího akademického směru. Kniha tak popisuje prostředí, v němž se ideologické soudy prolínaly s personální politikou a kde rozhodování o kariérách nebylo odděleno od širšího mocenského rámce režimu. Právě tato kombinace je pro dnešního čtenáře důležitá: nejde jen o svět idejí, ale také o správu institucí, vliv na pracovní místa a přístup ke zdrojům.

Payenův výklad zároveň zdůrazňuje, že Heidegger po roce 1935 nepřestal režim podporovat ani po přijetí norimberských zákonů. Jeho pozdější obrat k Nietzschemu a Hölderlinovi podle autora knihy neznamenal odchod od nacismu, ale spíše novou formulaci téhož postoje. V dalších letech se měnila rétorika, nikoli základní loajalita. Heidegger navíc přizpůsoboval výklad mezinárodní situace aktuálním potřebám režimu, včetně změn postoje k Sovětskému svazu po paktu Molotov–Ribbentrop.

Univerzita, vliv a ochrana vlastního postavení

V textu se opakovaně vrací motiv, že Heidegger kladl velký důraz na vlastní výjimečné postavení a na ochranu své role ve filozofii i na univerzitě. Jeho kritika konkurentů, zejména těch spojovaných s vědou, liberalismem nebo novokantovstvím, tak podle Payena nesla nejen ideologický, ale i profesně konkurenční rozměr. Spor o „kořeny“ a „vykořeněnost“ nebyl jen abstraktní debatou, nýbrž také nástrojem, kterým se vymezovala legitimita určitých akademických směrů a lidí.

To je důležité i z hlediska širší ekonomiky vzdělávacích institucí. Kdo rozhoduje o tom, který obor je žádoucí, kdo má nárok na katedru a které výzkumné směry si zaslouží podporu, ten zároveň rozhoduje o přidělení zdrojů, profesních perspektivách a dlouhodobé podobě celé instituce. Heideggerovo působení v této optice nepůsobí jako okrajová epizoda, ale jako ukázka toho, jak ideologie zasahuje do správy organizace a do rozdělování vlivu.

Po konci války se pak podle Payena výrazně projevil další praktický rozměr Heideggerova jednání: snaha minimalizovat vlastní škody. Vyšetřování, zákaz výuky a tlak denacifikace nevedly k zásadní sebereflexi, ale spíše k obraně vlastního jména, publikačních možností a budoucího profesního postavení. Heidegger usiloval o to, aby neztratil možnost publikovat a aby jeho filozofické dílo zůstalo zachováno. V závěru války dokonce řešil záchranu svých spisů, což Payen podává jako výmluvný doklad jeho priorit.

Také poválečný vývoj ukazuje, že intelektuální kapitál může mít dlouhou životnost i navzdory politickému selhání. Heidegger sice čelil zákazu výuky, ale díky podpoře vlivných kontaktů a pozdějšímu mezinárodnímu zájmu se z veřejného života nevytratil. Kontext studené války i přízeň části francouzských intelektuálů mu pomohly vrátit se do akademického oběhu. Z pohledu reputace šlo o pozoruhodně odolný případ: ani vážně poškozená pověst automaticky neznamenala úplný profesní konec.

Dlouhá poválečná debata o odpovědnosti a odkazu

Payenova kniha podle předloženého textu navazuje na starší historické bádání a potvrzuje závěr, že Heidegger zůstal Hitlerovu režimu loajální až do roku 1945. Pozdější spory se proto netočily jen kolem otázky, zda byl nacista, ale hlavně kolem toho, jak těsně tato skutečnost souvisí s jeho filozofií. Právě tato debata je jedním z důvodů, proč se Heideggerův případ stále vrací i desítky let po jeho smrti.

Podstatné je, že autor životopisu se podle citovaných pasáží vyhýbá dvěma krajnostem. Na jedné straně nepopírá Heideggerův antisemitismus a loajalitu k režimu, na druhé straně z případu nedělá senzaci založenou na tvrzeních, která by nešla doložit. Tím se kniha liší od části starších polemik, v nichž se střídala snaha filozofa omlouvat se snahou vysvětlit jím téměř vše.

Pro čtenáře ekonomického a institucionálního zpravodajství je na Payenově interpretaci nejzajímavější to, jak jasně ukazuje propojení ideologie s profesním zájmem. Heidegger není líčen jen jako autor myšlenek, ale také jako člověk, který chtěl řídit univerzitu, ovlivňovat kariéry, chránit svůj symbolický kapitál a po válce omezit osobní ztráty. V tomto smyslu jde vedle filozofického portrétu i o sondu do fungování moci v akademickém prostředí, kde se svět názorů velmi konkrétně promítá do pracovních pozic, přístupu ke zdrojům i veřejné reputace.