Roman Janoušek, zázrak medicíny, nebo ukázka toho, jak se v Česku zneužívají lékařské posudky?

Případ Romana Janouška znovu otevírá otázku, která přesahuje jeden konkrétní trestní případ. Nejde pouze o to, zda známý pražský lobbista používá při sportovních závodech jiné jméno. Mnohem podstatnější je, jak je možné, že člověk, který byl v minulosti před soudy opakovaně popisován jako vážně nemocný, život ohrožený a podle některých závěrů dokonce v terminálním stadiu nevyléčitelné nemoci, dnes podle dostupných informací zvládá náročné vytrvalecké sportovní výkony.

Investigativní tým se proto zaměřuje nejen na samotného Romana Janouška, ale především na širší systémový problém: jakou váhu mají v české justici lékařské zprávy a znalecké posudky, kdo je kontroluje, jak se ověřuje jejich pravdivost a zda se z nich v rukou vlivných lidí nemůže stát nástroj k oddalování nebo zmírňování trestu.

Roman Janoušek se v roce 2021 vracel do pankrácké věznice jako člověk, jehož zdravotní stav byl prezentován jako mimořádně vážný. Před kamerami působil jako zlomený muž: chůze o holi, rouška přes ústa, doprovod a igelitová taška s léky. Obraz, který veřejnost viděla, odpovídal tvrzením, že jde o člověka ve velmi špatném zdravotním stavu. Jenže o několik let později se tentýž muž objevuje ve výsledkových listinách náročných sportovních závodů, a to pod jménem Roman Zilvar.

Tady začíná zásadní rozpor. Na jedné straně máme člověka, u něhož měly být podle předkládaných lékařských a znaleckých závěrů přítomny vážné zdravotní komplikace, riziko ohrožení života a nutnost zvláštního režimu. Na druhé straně máme sportovce, který zvládá stokilometrové cyklistické tratě, účastní se závodů typu L’Etape Czech Republic by Tour de France a objevuje se také v souvislosti s vytrvaleckým lyžařským závodem Jizerská padesátka. Takový kontrast nelze odbýt jako soukromou záležitost.

Pokud byl Janouškův zdravotní stav skutečně tak vážný, jak bylo tvrzeno před soudy, pak je jeho současná sportovní aktivita mimořádným medicínským obratem. Pokud však tak vážný nebyl, otevírá se otázka, zda lékařské posudky a znalecké závěry nebyly využity jako nástroj k ovlivnění výkonu trestu. A právě tato druhá možnost je pro důvěru veřejnosti v právní stát mimořádně nebezpečná.

Nejde přitom o sport jako takový. Nikdo nikomu neupírá právo na rekreační pohyb, rehabilitaci nebo návrat do běžného života. Problém nastává ve chvíli, kdy se člověk, který měl být podle odborných podkladů natolik nemocný, že výkon trestu představoval riziko, následně účastní náročných závodů vyžadujících fyzickou kondici, vytrvalost a schopnost snášet dlouhodobou zátěž. Taková fakta přirozeně vyvolávají pochybnosti, zda byl stát při posuzování jeho zdravotního stavu dostatečně důsledný.

Příklad cyklistiky je v tomto směru zvlášť výmluvný. Už v minulosti se objevily informace, že Janoušek v době přerušeného trestu jezdil na kole. Tehdy měl tvrdit, že při vyjížďkách byl pod dohledem řidiče. Jenže pokud je člověk schopen jezdit na kole, později závodit na stokilometrových tratích a zlepšovat své výsledky, je namístě ptát se, jak vážně byly míněny závěry o jeho extrémní zdravotní křehkosti.

Ještě závažnější je symbolická rovina celého případu. Běžný odsouzený by pravděpodobně čelil mnohem tvrdší kontrole. Pokud by obyčejný člověk tvrdil, že jeho zdravotní stav neumožňuje výkon trestu, a zároveň by byl zachycen při sportovních výkonech, stát by zřejmě postupoval velmi nekompromisně. U vlivných a dobře napojených osob však veřejnost opakovaně získává dojem, že se pravidla ohýbají, posudky natahují a odpovědnost rozplývá.

To je přesně ten okamžik, kdy se z jednotlivého případu stává problém systému. Lékařský posudek má být odborný dokument, nikoliv právní zbraň pro privilegované. Znalec má sloužit soudu, nikoliv zájmům toho, kdo si dokáže zaplatit nejlepší právní a odborné zastoupení. Pokud se však veřejnost dozvídá, že člověk označovaný za vážně nemocného později závodí pod jiným jménem, důvěra v takové posudky se rozpadá.

Stát je v podobných případech povinen chránit dvě hodnoty současně. Na jedné straně lidskost: ani odsouzený člověk nesmí být vystaven nelidskému zacházení, pokud je skutečně vážně nemocný. Na druhé straně rovnost před zákonem: zdravotní stav nesmí být zneužit jako výmluva, která umožní vlivným lidem uniknout důsledkům trestného činu. Pokud stát nedokáže tyto dvě hodnoty vyvážit, prohrává důvěru občanů.

Případ Romana Janouška proto není jen otázkou jednoho lobbisty, jedné jachty, jednoho pseudonymu nebo jednoho cyklistického týmu. Je to test, zda česká justice dokáže zpětně vyhodnotit, jak pracovala s lékařskými a znaleckými podklady. Kdo přesně tvrdil, že Janouškův stav je natolik vážný? Na jakých vyšetřeních byly závěry postaveny? Byly posudky nezávisle přezkoumány? Sledoval někdo, zda se realita později zásadně nerozchází s tím, co bylo soudu předkládáno?

Stejně důležitá je otázka odpovědnosti znalců a lékařů. Lékařská mlčenlivost je samozřejmě zásadní princip. Nemůže ale sloužit jako neproniknutelný štít ve chvíli, kdy zdravotní tvrzení sehrála roli v rozhodování soudů o výkonu trestu. Veřejnost nemusí znát diagnózu ani detaily zdravotnické dokumentace. Má však právo vědět, zda systém dokáže ověřit, že odborné posudky nebyly zavádějící, nepřesné nebo účelově interpretované.

Zvláštní pozornost si zaslouží i používání jména Roman Zilvar. Pokud se skutečně jedná o Romana Janouška, který pod tímto jménem závodí, vyvolává to další otázky. Proč člověk veřejně známý z trestní kauzy používá při závodech jiné jméno? Jde jen o sportovní přezdívku, název týmu, nebo o snahu nebýt snadno dohledatelný? A proč se kolem značky Zilvar objevují osoby z okruhu Romana Janouška, včetně lidí z byznysového, právního a politického prostředí?

Právě propojení sportu, byznysu, právníků, bývalých manažerů a lidí z veřejného života ukazuje, že kauza má širší společenský rozměr. Nejde o osamělého člověka, který se po nemoci vrátil k pohybu. Jde o prostředí, v němž se vlivní lidé pohybují v uzavřených kruzích, vzájemně se znají, účastní se stejných akcí a často se vyhýbají přímým odpovědím. Veřejnost pak oprávněně nabývá dojmu, že pro některé lidi existuje jiná realita než pro ostatní.

A právě v tom je největší nebezpečí. Důvěra v justiční systém nestojí jen na rozsudcích. Stojí také na přesvědčení, že pravidla platí stejně pro všechny. Když veřejnost vidí, že někdo byl před soudy prezentován jako mimořádně nemocný, ale později se objevuje v pelotonu náročných závodů, nevzniká jen pochybnost o jednom posudku. Vzniká pochybnost o celém mechanismu spravedlnosti.

Pokud stát v takových případech mlčí, působí bezradně. Pokud se spokojí s formálními odpověďmi a odkazem na mlčenlivost, problém nezmizí. Naopak se prohlubuje. Občan pak může získat dojem, že zatímco on by byl za sebemenší pochybení tvrdě potrestán, lidé s kontakty, penězi a právním zázemím dokážou systém ohýbat ve svůj prospěch.

Případ Romana Janouška proto klade několik zásadních otázek. Kdo kontroluje kvalitu znaleckých posudků v trestních věcech? Jak často soudy ověřují, zda se zdravotní tvrzení odsouzených později nepotvrdila jako přehnaná? Existuje mechanismus, který umožní zpětně přezkoumat posudky, pokud se objeví nové skutečnosti? A nese někdo odpovědnost, pokud se ukáže, že stát rozhodoval na základě zavádějících odborných závěrů?

Tento případ by neměl skončit pouze jako kuriózní příběh o „zázraku medicíny“. Měl by být impulsem k debatě o tom, zda jsou znalecké a lékařské posudky v české justici dostatečně kontrolované, transparentní a odolné vůči zneužití. Protože pokud se z odborných dokumentů stane nástroj pro vyjednávání výhod, spravedlnost přestává být spravedlností a mění se v privilegium pro ty, kdo vědí, na koho se obrátit.

Roman Janoušek tak není jen symbolem jedné staré kauzy. Stává se symbolem mnohem hlubší otázky: dokáže český stát rozlišit mezi skutečnou nemocí a účelovým využíváním medicínských argumentů? A dokáže občanům vysvětlit, proč člověk, který měl podle posudků čelit vážnému ohrožení zdraví, dnes zvládá sportovní výkony, které by byly náročné i pro zdravého člověka?

Dokud na tyto otázky nepřijdou jasné odpovědi, zůstane nad celým případem stín. Nejen nad Romanem Janouškem. Ale nad důvěrou v českou justici, znalecký systém a stát, který má garantovat, že zákon platí stejně pro mocné i bezmocné.