Výroba slaměných klobouků patřila v 19. a na začátku 20. století k významným zdrojům příjmů českého venkova. V zimě, kdy ustávala práce na polích, se do pletení zapojovaly celé domácnosti a hotové výrobky nacházely odběratele doma i na evropských trzích. Řemeslo tak pomáhalo rodinám překlenout období bez zemědělských výnosů a hradit nájmy či daně.
Základem byla kvalitní žitná sláma sklizená ještě před úplným dozráním. Stébla se sekala ručně srpem, aby se nepoškodila, a po usušení procházela namáčením a bělením. Teprve potom získala potřebnou pružnost pro další zpracování.
V chalupách se práce dělila mezi jednotlivé členy rodiny. Děti stébla čistily a třídily podle síly, dospělí z nich pletli dlouhé copánky neboli pletence. Ty se následně sešívaly na dřevěných formách do podoby klobouku. Výroba vyžadovala pečlivost, protože poškozené stéblo mohlo znehodnotit celý pletenec. Pletaři proto pracovali v chladnějších a vlhčích místnostech, kde sláma méně křehla.
Domácká výroba jako zdroj zimních peněz
Nejvíce pletařů působilo v jižních Čechách a v Podkrkonoší, kde vznikaly ročně stovky tisíc kusů pletenců. Obchodníci je vykupovali přímo ve vesnicích a dopravovali do městských obchodních center. České slaměné klobouky se prodávaly ve Vídni, Berlíně i Paříži a kvalitou soupeřily s produkcí italských dílen z Toskánska.
Pro chudší chalupníky šlo o praktický model vedlejšího výdělku: materiál, který by jinak sloužil převážně jako podestýlka pro dobytek, se měnil ve zboží s vyšší hodnotou. Příjmy z pletení mohly v zimních měsících tvořit podstatnou část rodinného rozpočtu.
Tovární výroba ruční práci vytlačila
Postavení tohoto oboru se změnilo ve 20. století s rozšířením tovární produkce. Ručně vyráběné klobouky postupně ztrácely cenovou konkurenceschopnost vůči levnějším strojově zhotoveným pokrývkám hlavy a dováženým syntetickým materiálům. Po druhé světové válce proto tradiční pletení ze slámy z českých vesnic téměř zmizelo.
Dnes už nejde o masovou výrobu ani o pravidelný zdroj obživy domácností. Staré postupy uchovává jen omezený počet lidových tvůrců a připomínají je muzejní sbírky. Příběh slaměných klobouků však zůstává příkladem toho, jak se z dostupné zemědělské suroviny mohl stát výrobek určený i pro vzdálené a náročné trhy.
