Švýcarská zbrojovka Solothurn Waffenfabrik AG se ve 30. letech prosadila na mezinárodním trhu s neobvyklou 20mm protitankovou zbraní. Vývoj navázaný na německý koncern Rheinmetall Borsig AG přinesl dílčí exportní úspěchy v několika evropských zemích, přesto se výrobci nepodařilo proměnit zájem Spojených států v rozsáhlejší zakázku a licenci v Estonsku omezily válečné události.
Po zkušenostech z první světové války hledaly armády prostředek, který by pěchotě umožnil účinněji čelit obrněným vozidlům, aniž by šlo o těžký kanon. Většina meziválečných protitankových pušek nepřekračovala ráži 14,5 milimetru. Solothurn se však se svým modelem S18-100 dostal na hranici 20 milimetrů, tedy ráže spojované spíše s kanony.
Firma vstoupila na světový trh koncem 20. let poté, co ji převzal německý Rheinmetall Borsig AG. Konstrukce vyvinutá ve Švýcarsku vycházela z projektů konstruktéra Rheinmetallu Louise Stangeho. Základní varianta S18-100 našla omezené odbytiště hlavně v Maďarsku a Finsku, jejichž ozbrojené síly ji zařadily do výzbroje v menších počtech.
Výkonnější verze rozšířila okruh zákazníků
V polovině 30. let Solothurn upravil zbraň pro delší a výkonnější munici 20 × 138 mm, používanou také německými protiletadlovými kanony FlaK 30 a FlaK 38. Vznikl model S18-1000, na nějž navázala verze S18-1100 schopná střelby dávkami. Se zvláštní lafetou ji bylo možné využít i k protiletadlové obraně, což zvyšovalo využitelnost výrobku pro vojenské odběratele.
Model S18-1000 pořídily Itálie, Nizozemsko a Švýcarsko. Německá armáda používala po další úpravě zbraň pod označením sPzB-41, schwere Panzerbüchse-41. Jednotlivé varianty se za druhé světové války objevily také ve výzbroji Itálie, Maďarska, Nizozemska a Finska. Italská královská armáda v roce 1940 převzala první část objednávky; vzhledem k rozměrům a hmotnosti ji vojáci montovali na vozidla a nasazovali především v severní Africe.
Významnou obchodní příležitost představovaly Spojené státy. Americká armáda v letech 1940 a 1941 zvažovala zavedení omezeného počtu S18-1000 jako 20mm automatického kanonu T3. Při srovnávacích testech na jaře 1941 zbraň poměřovala s leteckým kanonem Colt .90-CAL T4. Solothurn měl nižší výkon, ale pro armádní použití zaujal menšími rozměry a jednodušší konstrukcí. USA plánovaly nákup 50 kusů s následnou licenční výrobou, smlouvu se však kvůli vleklému uzavírání nepodařilo dokončit.
Licenci získalo před druhou světovou válkou také Estonsko, kde ale před sovětskou okupací vznikly jen dva exempláře. Oba případy ukazují, že obchodní potenciál výrobku narážel nejen na technické parametry a cenu, ale i na rychle se měnící bezpečnostní a politické podmínky.
Technický vývoj zkrátil obchodní život zbraně
Zbraň nabízela široké využití díky různým typům munice, od průbojných přes tříštivotrhavé po zápalné. S rostoucím pancéřováním tanků přibližně od roku 1942 však její účinnost proti hlavním bojovým vozidlům klesala. Uplatnění si ještě zachovala proti lehkým obrněným a nákladním vozidlům, lehkému opevnění či zbraním v polních postaveních.
Cenu za vyšší výkon představovaly značné rozměry, hmotnost i obtížnější manipulace. S18-100 vážila bez zásobníku 40 kilogramů, zatímco pozdější „tisícovky“ dosahovaly s prázdným zásobníkem 53,5 kilogramu. Délka verzí S18-1000 a S18-1100 činila 2 159 milimetrů. Ke stabilizaci se používala dvojnožka, později také dvoukolové lafety, a zbraň mohla být vybavena optickým zaměřovačem.
Na konci války zbraně Solothurn od jednotek ustupovaly. Silný zpětný ráz, náročné přenášení a omezená účinnost 20mm střel proti modernějším tankům vedly k jejich nahrazování lehčími a efektivnějšími bezzákluzovými protitankovými prostředky. Pro výrobce tak šlo o exportně zajímavý, ale časově omezený segment vojenského trhu.
