Podpis smlouvy s novým dodavatelem energií ještě automaticky neznamená, že změna v praxi proběhla. Nejvyšší soud potvrdil, že pokud do odběrného místa mezitím dodával elektřinu dodavatel poslední instance, zákazník je povinen tuto dodávku zaplatit právě jemu. Případ je důležitý hlavně pro spory o pohledávky po krachu dodavatelů a pro domácnosti i firmy, které se domnívaly, že uzavřená smlouva sama o sobě jejich závazky řeší.
Spor vznikl po pádu společnosti Bohemia Energy s. r. o., která do daného odběrného místa dodávala elektřinu do 13. října 2021. Od 14. října 2021 do 28. února 2022 pak odběr zajišťovala společnost ČEZ Prodej, a.s. jako dodavatel poslední instance. Tento režim podle energetického zákona funguje jako ochrana proti přerušení dodávek v situaci, kdy původní dodavatel ztratí oprávnění nebo přestane plnit své povinnosti. Přechod probíhá automaticky a má zajistit, aby odběrné místo nezůstalo bez energie.
Zákazník si ještě před krachem původního dodavatele, konkrétně 11. října 2021, sjednal smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny se společností innogy Energie, s. r. o., se zahájením dodávek od 1. listopadu 2021. Jenže k faktickému převzetí odběrného místa nedošlo. Podle zjištění soudu nová smlouva nebyla ze strany innogy akceptována a společnost zároveň nikdy nepožádala operátora trhu o změnu dodavatele pro dané odběrné místo. Nový dodavatel tak elektřinu do tohoto místa nikdy nezačal dodávat.
ČEZ Prodej po ukončení režimu DPI vyúčtoval dodávky za období od 14. října 2021 do 28. února 2022, se splatností 4. dubna 2022. Zákazník však částku neuhradil a spor skončil u soudu. Obrana založená na tom, že pohledávku má ČEZ Prodej uplatnit vůči innogy Energie, u soudů neuspěla.
Nejvyšší soud ve věci vedené pod spisovou značkou 33 Cdo 230/2026, rozhodnuté dne 27. května 2026, zdůraznil, že rozhodující je skutečný vznik dodávky od dodavatele poslední instance, nikoli samotné uzavření smlouvy s jinou firmou. Pokud nebyla podána žádost o změnu dodavatele u operátora trhu, nebrání to vzniku povinnosti DPI dodávat ani platební povinnosti zákazníka.
Soud tím potvrdil i prakticky důležitý princip pro vymáhání pohledávek: mezi dodavatelem poslední instance a nově vybraným dodavatelem nemusí existovat žádný právní vztah, z něhož by bylo možné požadovat úhradu za dodanou elektřinu. Povinnost zaplatit vzniká přímo zákazníkovi od okamžiku, kdy DPI začne energii do odběrného místa dodávat.
Pro zákazníky to znamená, že riziko neprovedené změny dodavatele nelze přenést na firmu, která energii v režimu poslední instance skutečně dodala. Pokud nový dodavatel změnu administrativně nezajistil, může to být podstatné pro případný nárok zákazníka na náhradu škody vůči této společnosti. Na existenci a vymahatelnost pohledávky dodavatele poslední instance to ale podle soudu nic nemění.
Rozhodnutí je podstatné i z pohledu platební kázně a sporů po kolapsech energetických firem. Připomíná, že v energetice nestačí sledovat jen datum podpisu smlouvy, ale i to, zda byla změna skutečně zaregistrována a provedena. Dokud se tak nestane, závazek za dodanou elektřinu vzniká tomu subjektu, který energii reálně dodal, a zákazník musí jeho fakturu uhradit.

